Facebook pomáhá pečujícím

Facebook: Dobře si pokecat

Paní Anna vystudovala s červeným diplomem, ale po „dětech“ už se do práce nevrátila.

 

Když vyrostly, pečovala o těžce nemocnou mat­ku. Teď je sama: manžel si našel mladší ženu, děti partnery. Na nevýřečnou šedesátnici s omezeným životním obzorem se dívají z patra: „Místo koukání na televizi by sis měla někoho najít,“ kroutí hlavou nad matčinou usedlostí její pětadvacetiletý syn.

Nízká prestiž pečujících ve společnosti má svůj po­čátek už v rodině. Začíná nízkým ohodnocením mla­dé matky na „dovolené“, později je nejtypičtějším pečujícím právě starší žena. Naštěstí si skrytá úskalí tohoto života pomalu uvědomují a o svá práva se za­čínají hlásit. V první fázi stačí alespoň pojmenovat nenápadný a plíživý společenský útlak, upozadění, nepotřebnost. Nedostatek času, peněz, neschopnost ukotvit ve společnosti. Podmínky se nezlepší ani v momentě, kdy už o nikoho pečovat nemusí. Para­doxně nastává totiž okamžik nejbolestnější: člověk neví, jak má žít dál.

 Propojte Facebook!

Podle průzkumu, který provedl spolek Večernice mezi staršími ženami, nastávají po padesátém roce nepříjemně pociťované změny: žena je na konci své kariéry, zažívá syndrom „opuštěného hnízda“, man­žel často odchází z domova, její pracovní místo bylo zrušeno. K tomu se přidává povinnost postarat se o stárnoucí rodiče. Získat od státu podporu na péči je proces několika měsíců a výsledek je nejasný. Ná­sledkem dlouhotrvajícího přetížení se začínají ozývat nemoci. Uzavřít se před společností jen s nemohou­cím seniorem je to poslední, co by měl člověk v této situaci dělat. Proto je komunikace a informovanost pečujících nízká.

Naštěstí se v posledních letech sdružují: založili několik spolků, například Unie pečujících, jiní fun­gují přes Charitu nebo Diakonii, či dokonce přes Ži­dovskou obec. Ve známost vcházejí tyto komunity na Facebooku, kde spolu diskutují, uzavírají přátelství. Z diskuzí ale vyplývá, že mnozí pečující nevědí nic ani o základních snahách svých předáků. Před třemi měsíci byli mnozí přímo šokováni, když si na internetu poprvé přečetli o zřizování úřední funkce koordinátora péče.

Facebook jako okénko

Nahlédněme tedy do elektronické komunikace zmí­něných komunit. Když zapátráme na Facebooku, vší­máme si, že skupinky postižených, nemocných nebo jinak znevýhodněných lidí spolu vesele komunikují a s jejich členy se dá často dobře pokecat.

Facebook 1

Z optimistických komunit jmenujme například „Rozpouštíme bariéry“, kterou založila tmavovlasá čtyřicátnice Hana Sheala Grygarová. Jak ona sama zápasí s bariérami v realitě většinové společnosti, popsala v jedné z diskuzí lakonickou větou: „Přijdu, jedny schody dám,“ vysvětlila, když se rozhodla zajít na akci, pořádanou v prvním poschodí domu ve stře­du města.

Přátelské vlákno

Hana Sheala svým virtuálním projevem dává spo­lečnosti mimoděk zajímavou informaci: Pokud zvete účastníky napříč bariérami, začnete myslet jinak už při volbě místa.

To ukazuje, jak důležité je mluvit s dalšími skupina­mi: politiky, úředníky, architekty, aktivisty…

Vlákna komunity samotných pečujících už tak přá­telská nejsou: vane z nich tíha zodpovědnosti, kterou nesou. Smysl pro humor a hravost jsou ty tam. Rea­gují nepřátelsky a odmítavě: vyplavuje se frustrace, únava, xenofobní nálada a strach z nových věcí. Přes­to mohou být i zde příspěvky zajímavé a podnětné.

Příspěvek na péči

Jedna skupina pečujících na Facebook vystupuje pod hla­vičkou Unie pečujících. Za ni většinou mluví Leoš Fučík. Sečtělý pětapadesátník, orientovaný v politice i předpisech.

Největší pozornost vzbudil v červnu, kdy upozornil na nepovedený článek s názvem „Příspěvky na péči? Kontrola je bezzubá“, který vyšel v Právu (viz www. novinky.cz).

Bezzubý obsah

Ve stručnosti: úvodní hrdina článku Marek Hošek, pracovník Centra sociálních služeb Děčín, tvrdí, že příspěvky pro pečující osoby „se“ zneužívají. Řekla mu to jedna odbornice z ministerstva.

Nic víc, nic míň. Už z prvních vět je jasné, že článek z Práva mezi zpravodajské perly nepatří. Nikdo není jmeno­ván, a slovo „se“ tu hraje hlavní úlohu. Chybí kon­krétní data: kdo, co, kdy, kde, jak, za kolik… Věty s podmětem a předmětem „zamlčeným“ jsou zašmo­drchané, věci „se“ dějí samy. Celý článek nakonec končí popisem „jedné“ kriminální zápletky, která „se“ stala u „jednoho“ soudu. Z ní vyplývá, že by „se“ příspěvky neměly platit vůbec nikomu, protože všude „se“ krade.

Mizerná reklama

Nyní zpět k FB-vláknu Unie pečujících. Pan Fučík vyslovil názor, že jde o „reklamní článek, záludné a zlé dezinformace, manipulativní a nefér PR ma­teriál, jednostranný pohled institucionálních posky­tovatelů péče“. Podává stížnost Radě pro reklamu. Ovšem mýlí se.

Za tak mizernou reklamu by vyhodil peníze oprav­du málokdo. Podprůměrný článek v redakci Práva vznikl patrně v hromadném stresu: horko, nejsou lidi, elév nacvičuje psaní a editor článek pouští do světa, protože kdyby ho hodil do koše, v novinách by zů­stala díra.

Unie pečujících vzala stať vážně a rozeslala noviná­řům tiskovou zprávu s protestem. Na něj však nikdo nereaguje, protože nemá smysl. Unie uvěří, že „no­vináři jsou stoka“.

To, že pečující tento nesmysl rozčílil, má ale dobrý vedlejší efekt. Dochází jim, že je správné společen­sky vystupovat. Měli by to dělat častěji, najít si čas. Měli by si vydobýt místo na slunci.

Handmade

Až pečující spojenými silami překonají nedostatek času, obavy o své svěřence, svou plachost a ukva­penost, zmizí i jejich strach z nepoznaného. Začnou více diskutovat, propojí se, sjednotí a promluví na veřejnosti. Přestanou být ve společnosti něčím zvláštním. Až se příště setkají s opačným názorem, než mají sami, mohou racionál­ně zvážit, zda vůbec taková lapálie stojí za reakci. Místo ní by totiž mohli nabídnout vlastní řeč: oslovit veřejnost vlastními slovy a nabídnout vlastní dobré příklady.

PAVLA HOBSTOVÁ,

lektorka tvůrčího psaní novinářské publicistiky

Napsáno pro Pečuj doma

 

Facebook pomáhá pečujícím

5 thoughts on “Facebook pomáhá pečujícím

  • 19.10.2015 at 6.14
    Permalink

    19.10.15

    Dobrý den!

    Jsem neformální pečovatel a opravdu jednou napíši knihu…PŘÍSPĚVEK NA PÉČI,UŽ NEŘEŠÍM…No koment,jen lituji ty,co se starají o mladší pacienty,zejména o děti.
    Blíží se opět moje pravidelná návštěva ÚP,kde donekonečna poukazuji na to,že mám doma pomalu 90 letého ZTP/P,ve II.stupni postižení.Nová slečna mi neustále nabízí práci a že se mám rozhodnout,zda se z ŮP odhlásím a zaeviduji se na ČSSZ,na což mám PODLE NÍ nárok,protože pečuji o osobu blízkou ve II.stupni.Na ČSSZ neberou a mám zůstat na ÚP.Věřte,že si nepřeji nic jiného,než mít zpět SVŮJ ŽIVOT,chodit do práce.mít klid,volno a HLAVNĚ V NOCI SPÁT…opravdu jsem zvědavá s čím TO NOVÝ KOŠTĚ,na mě zase vyrukuje????? S pozdravem pořád ještě „NEVYHOŘELÁ“ pečující osoba EZ

  • 19.10.2015 at 6.34
    Permalink

    Patrně vám nabízí nějaký podomní prodej a kdybyste po tom šla, mohlo by ji to stát místo. Napište nám něco bližšího. Třeba do e-mailu.
    Děkuji a přeji dobrou orientaci ve vašich právech.
    Pavla

  • 19.10.2015 at 8.13
    Permalink

    Milá Večernice, děkuji, že pomáháte vzbudit zájem o problematiku postavení a společenského vnímání pečujících. Valnou většinou se téma týká žen, samečkové od svého díla často utíkají. Na konferenci Zaostřeno na pečující jsem se ve svém příspěvku mj. zamýšlel na tím, proč to tak je.
    …“ Chtěl jsem se zamyslet, jestli jsou pečující rodiče šťastni a spokojení. Říkám správně rodiče? Zde i jinde – třeba i na FB – vidím, že otcové, manželé, tatínci a partneři se nám nějak ze života takových rodin vytrácí. Jářku, proč jsme tedy jen ti bílí havrani?
    Bude šťastná a spokojená ženská, která je na všechno to těžké sama?
    TV reklama vábí: „Někdo to rád hořké. A chlapi, nevyměknem!“.
    Aha; jenže mediální svět se netrefil. Hořké to rádi nemáme a vyměkne hodně z nás.
    Ale vždyť většina z nás mužů nejsme lumpi!
    Jenže si asi nevíme rady. Tisíc denních drobností života s dcerou náručí nás vzdaluje od jejich matek, manželek, partnerek. …“
    Na konferenci přišly v naprosté většině ženy; nás Bílejch havranů tam bylo jen pár. Všechny ženy příspěvek ocenily silným potleskem. Určitě ne proto, že já – opelichaný starý a smutný havran – bych byl tak atraktivní. Měl jsem pocit, že to cítí podobně, že jsme na jedné lodi.
    A o to jde. Být na jedné lodi.
    Bílej havran Fučík

  • 19.10.2015 at 8.29
    Permalink

    A jen bezvýznamné upřesnění: ano, Unie pečujících se vážně článkem v Právu zabývala. Vzali jsme článek vážně, nepovažovali jsme jej za vtip ani sarkastickou, ironickou nadsázsku či travestii, která má sloužit dobrému účelu. Zdálo se nám, že článek bude pochopen jako součást dlouhodobé (již od doby p. Drábka) kampaně, kampaně řvoucí z billboardů ústy žen! podobná klišé, že dávky jsou zneužívány, že je nutno je omezit a snížit, nejlépe zcela zrušit (tento extrém propaguje – dosud! strana Svobodných). Proto jsem na FB oznámil – jsme totiž zastánci absolutní otevřenosti jednání představenstva a celé Unie (máme to i ve stanovách) – že představenstvo se bude ZABÝVAT otázkou, jak článek chápat, jaký může mít dopad a zda vůbec a jak na něj bude Unie reagovat. Podřídil jsem se většinovému názoru, který ukládal předsedovi obrátit se na šéfredaktora se smířlivým vysvětlujícím dopisem a nabídkou k dalšímu dialogu. Zatím se na nás Právo sice neobrátilo, ale třeba časem… Právě teď budeme Právu nabízet šanci ukázat pečující z jiného světla. Dobrého světla! Slavnostní vyhlášení výsledků naší fotosoutěže je již 3.11.2015 v 15 hodin v Café Práh. Čestným předsedou poroty a mediální tváří je pan Michal Horáček, zazpívat příjde i Hanka Ulrychová. Takže – toto je jiná tvář pečujících. O tom zatím média nereferují. Milá Večernice, prosíme o pomoc a děkujeme za ni. (Žádné tiskové zprávy jsme nerozesílali a nikoho jsme nežalovali.)Dobré světlo a dobrý harmonický den přeje Havran Fučík

  • 19.10.2015 at 9.04
    Permalink

    A to je právě to: tiskové zprávy byste měli vytvořit a rozeslat.
    Moc zdravím. Pavla Hobstová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *