Facebook: Dobře si pokecat

Paní Anna vystudovala s červeným diplomem, ale po „dětech“ už se do práce nevrátila.

Když vyrostly, pečovala o těžce nemocnou mat­ku. Teď je sama: manžel si našel mladší ženu, děti partnery. Na nevýřečnou šedesátnici s omezeným životním obzorem se dívají z patra: „Místo koukání na televizi by sis měla někoho najít,“ kroutí hlavou nad matčinou usedlostí její pětadvacetiletý syn.

Nízká prestiž pečujících ve společnosti má svůj po­čátek už v rodině. Začíná nízkým ohodnocením mla­dé matky na „dovolené“, později je nejtypičtějším pečujícím právě starší žena. Naštěstí si skrytá úskalí tohoto života pomalu uvědomují a o svá práva se za­čínají hlásit. V první fázi stačí alespoň pojmenovat nenápadný a plíživý společenský útlak, upozadění, nepotřebnost. Nedostatek času, peněz, neschopnost ukotvit ve společnosti. Podmínky se nezlepší ani v momentě, kdy už o nikoho pečovat nemusí. Para­doxně nastává totiž okamžik nejbolestnější: člověk neví, jak má žít dál.

 Propojte Facebook!

Podle průzkumu, který provedl spolek Večernice mezi staršími ženami, nastávají po padesátém roce nepříjemně pociťované změny: žena je na konci své kariéry, zažívá syndrom „opuštěného hnízda“, man­žel často odchází z domova, její pracovní místo bylo zrušeno. K tomu se přidává povinnost postarat se o stárnoucí rodiče. Získat od státu podporu na péči je proces několika měsíců a výsledek je nejasný. Ná­sledkem dlouhotrvajícího přetížení se začínají ozývat nemoci. Uzavřít se před společností jen s nemohou­cím seniorem je to poslední, co by měl člověk v této situaci dělat. Proto je komunikace a informovanost pečujících nízká.

Naštěstí se v posledních letech sdružují: založili několik spolků, například Unie pečujících, jiní fun­gují přes Charitu nebo Diakonii, či dokonce přes Ži­dovskou obec. Ve známost vcházejí tyto komunity na Facebooku, kde spolu diskutují, uzavírají přátelství. Z diskuzí ale vyplývá, že mnozí pečující nevědí nic ani o základních snahách svých předáků. Před třemi měsíci byli mnozí přímo šokováni, když si na internetu poprvé přečetli o zřizování úřední funkce koordinátora péče.

Facebook jako okénko

Nahlédněme tedy do elektronické komunikace zmí­něných komunit. Když zapátráme na Facebooku, vší­máme si, že skupinky postižených, nemocných nebo jinak znevýhodněných lidí spolu vesele komunikují a s jejich členy se dá často dobře pokecat.

Z optimistických komunit jmenujme například „Rozpouštíme bariéry“, kterou založila tmavovlasá čtyřicátnice Hana Sheala Grygarová. Jak ona sama zápasí s bariérami v realitě většinové společnosti, popsala v jedné z diskuzí lakonickou větou: „Přijdu, jedny schody dám,“ vysvětlila, když se rozhodla zajít na akci, pořádanou v prvním poschodí domu ve stře­du města.

Přátelské vlákno

Hana Sheala svým virtuálním projevem dává spo­lečnosti mimoděk zajímavou informaci: Pokud zvete účastníky napříč bariérami, začnete myslet jinak už při volbě místa.

To ukazuje, jak důležité je mluvit s dalšími skupina­mi: politiky, úředníky, architekty, aktivisty…

Vlákna komunity samotných pečujících už tak přá­telská nejsou: vane z nich tíha zodpovědnosti, kterou nesou. Smysl pro humor a hravost jsou ty tam. Rea­gují nepřátelsky a odmítavě: vyplavuje se frustrace, únava, xenofobní nálada a strach z nových věcí. Přes­to mohou být i zde příspěvky zajímavé a podnětné.

Příspěvek na péči

Jedna skupina pečujících na Facebook vystupuje pod hla­vičkou Unie pečujících. Za ni většinou mluví Leoš Fučík. Sečtělý pětapadesátník, orientovaný v politice i předpisech.

Největší pozornost vzbudil v červnu, kdy upozornil na nepovedený článek s názvem „Příspěvky na péči? Kontrola je bezzubá“, který vyšel v Právu (viz www. novinky.cz).

Bezzubý obsah

Ve stručnosti: úvodní hrdina článku Marek Hošek, pracovník Centra sociálních služeb Děčín, tvrdí, že příspěvky pro pečující osoby „se“ zneužívají. Řekla mu to jedna odbornice z ministerstva.

Nic víc, nic míň. Už z prvních vět je jasné, že článek z Práva mezi zpravodajské perly nepatří. Nikdo není jmeno­ván, a slovo „se“ tu hraje hlavní úlohu. Chybí kon­krétní data: kdo, co, kdy, kde, jak, za kolik… Věty s podmětem a předmětem „zamlčeným“ jsou zašmo­drchané, věci „se“ dějí samy. Celý článek nakonec končí popisem „jedné“ kriminální zápletky, která „se“ stala u „jednoho“ soudu. Z ní vyplývá, že by „se“ příspěvky neměly platit vůbec nikomu, protože všude „se“ krade.

Mizerná reklama

Nyní zpět k FB-vláknu Unie pečujících. Pan Fučík vyslovil názor, že jde o „reklamní článek, záludné a zlé dezinformace, manipulativní a nefér PR ma­teriál, jednostranný pohled institucionálních posky­tovatelů péče“. Podává stížnost Radě pro reklamu. Ovšem mýlí se.

Za tak mizernou reklamu by vyhodil peníze oprav­du málokdo. Podprůměrný článek v redakci Práva vznikl patrně v hromadném stresu: horko, nejsou lidi, elév nacvičuje psaní a editor článek pouští do světa, protože kdyby ho hodil do koše, v novinách by zů­stala díra.

Unie pečujících vzala stať vážně a rozeslala noviná­řům tiskovou zprávu s protestem. Na něj však nikdo nereaguje, protože nemá smysl. Unie uvěří, že „no­vináři jsou stoka“.

To, že pečující tento nesmysl rozčílil, má ale dobrý vedlejší efekt. Dochází jim, že je správné společen­sky vystupovat. Měli by to dělat častěji, najít si čas. Měli by si vydobýt místo na slunci.

Handmade

Až pečující spojenými silami překonají nedostatek času, obavy o své svěřence, svou plachost a ukva­penost, zmizí i jejich strach z nepoznaného. Začnou více diskutovat, propojí se, sjednotí a promluví na veřejnosti. Přestanou být ve společnosti něčím zvláštním. Až se příště setkají s opačným názorem, než mají sami, mohou racionál­ně zvážit, zda vůbec taková lapálie stojí za reakci. Místo ní by totiž mohli nabídnout vlastní řeč: oslovit veřejnost vlastními slovy a nabídnout vlastní dobré příklady.

PAVLA HOBSTOVÁ,

lektorka tvůrčího psaní novinářské publicistiky

Napsáno pro Pečuj doma