Alzheimerova choroba má prevenci: tělesný pohyb

Alzheimerova choroba: téma

„Nemocný je jako zrcadlo svého pečovatele“, říká neuroložka Kateřina Sheardová

Napsáno pro časopis Pečuj doma

 

 

 

Paní doktorko, jaké příznaky sledujete v začátku Alzheimerovy choroby? Je toto zapomínání nějakým způsobem  typické?

Ano, pacienti ztrácejí paměť, ale vynořují se vzpomínky z doby dětství, nebo z časů, kdy byli ještě děti, nebo byli šťastní. Umazává se současnost, ale dávná minulost v jejich paměti zůstává, takže vyplouvá nahoru minulost, nepřekrytá současností. Pacienti si myslí, že jsou doma tam, kde bylo jejich dětství. Svým blízkým pak přiřazují věci a funkce, které zažili tenkrát. Zařazují je do jiných kategorií. Vzhled lidí, které mají kolem sebe, nedokážou přijmout, protože jim spíš zapadá do obrazu dětství. Na to si pamatují, zatímco nové události se smazaly. Volají maminku, protože je nenapadlo, že může být jejich dcera.                                                       Alzheimerova choroba: palčivé téma.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

Ve své praxi sledujete nejen pacienty, ale i jejich pečovatele. Proč? Jsou snad také nemocní?

Pečujícího a pacienta bereme jako nedílnou jednotku. Jsou na sobě závislí nejen existenčně, ale i psychicky a nálada se mezi nimi přenáší. Úzkosti a deprese má v první fázi hlavně pacient: i když ještě nemá demenci úplně rozvinutou, cítí, že se něco děje. Ví, že se mění jeho schopnosti. Nejen paměťové, ale veškeré, které potřebuje k životu. Tento moment klade vysokou zátěž na pečovatele, který je vystaven veškerému hněvu pacienta. Myslí si, že ten, kdo se o něj stará, za všechno může.

 

Bývá pacient agresivní?

U každého je to jiné, ale vždy agresivita směřuje proti tomu nejbližšímu. Ostatní jej totiž nekonfrontují, „nezlobí ho“. Takže stav pacienta závisí na způsobu jednání pečujícího: nemocný je téměř zrcadlem jeho emocí.

Agresivita nemocného tedy většinou závisí na tom, jak pečovatel zvládá komunikaci.  Pacient už nevnímá složité věty, je zbytečné neustále dokola vysvětlovat a uvádět věci na pravou míru, protože dnešní realitu není schopen přijmout. Je důležitější, co vidí v obličeji svého blízkého: reflektuje emoce. Ošetřovatel by měl být klidný, laskavý. Klidný výraz v očích. Pak pacient přijme jeho emoce dobře a nemusíme mu dávat zklidňující léky. Není důležité to, co mu říkáme, ale jak s ním mluvíme. Je potřeba přijmout skutečnost, že náš blízký už není tím samostatným dospělým, na kterého jsme byli zvyklí, a neměli bychom od něj očekávat nereálné výkony.

 

Jaké poznání získáváte svou účastí na zahraničních konferencích?

Jednou ročně se účastním celosvětové konference zaměřené na Alzheimerovu chorobu. Předmětem mého výzkumu posledních let je to, zda a jak životní styl může ovlivňovat tuto nemoc. Ukazuje se, že velmi důležitý je tělesný pohyb, je to nejdůležitější prevence vůbec. Měli bychom mít stále dostatek pohybu. Už ve středním věku naše tělesná aktivita ovlivňuje zdravotní stav mozku. Žádoucí by byl alespoň 4x týdně 40 minut aerobní pohyb se zvýšenou tepovou frekvencí.

 

Jak vypadá vaše specifická terapie? Aplikujete zklidňující techniky. Co to znamená?

Říká se jim „mindfulness“ a jde o jednoduché techniky, které východní filozofie či jóga znají už tisíce let. Dnes je objevují lékaři. Tento přístup k vědomí a psychice je velice zdravý. Je to vlastně meditace, zaměřená na tady a teď. Na prožívání současného okamžiku a na zaměření pozornosti na jednotlivé části těla.

Mnoho výzkumů dokládá, že jóga pomáhá jako prevence mnoha nemocí. Pomůže například lidem zbavit se strachu a úzkosti, což jsou rizikové faktory demence. Pomůže i jako léčba: zabrání rozvoji psychických příznaků, či je mírní, takže nemocní mohou déle fungovat v běžném životě.

 

To je úžasná příležitost nejen pro nemocné! Využíváte jógy v léčebné praxi?  

To ano, jógu praktikuji mnoho let. Jsem proto ráda, že se na tomto výzkumu mohu podílet. Aby mohly tyto být techniky (lidmi mnohdy vnímané jako ezoterické) přijaty i odbornou veřejností, je třeba je vědecky ověřit a publikovat zkušenosti v recenzovaných odborných časopisech.

 

Mají lidé se ztrátou paměti nějaký duchovní život?

Ano, to rozhodně. Vím, že mnoho mých pacientů žije nějakým duchovním způsobem, mluvím o tom s nimi. Na celém světě probíhá mnoho výzkumů na toto téma. Ukazuje se, jaký význam má pro nemocné meditace a motlitba.

Je k dispozici již velké množství vědecké literatury, která spiritualitu jednoznačně zařazuje k faktorům chránícím zdraví, prodlužujícím život, popisuje efekt meditace na prevenci deprese a poruch paměti. Přitom nemusí jít o žádné náboženství, stačí pocit pokory, vděčnosti, respektu k věcem, které nás přesahují.  Pacientům tyto postoje rozhodně nevnucuji, ale ptám se jich, jakou mají zkušenost. Podporuji je: doporučím, aby se aspoň jednou denně zastavili, poděkovali za dnešní den, uvědomili si sebe sama.

Některým pacientům doporučuji cvičení jógy. Výborným systémem je např. „Jóga v denním životě“, vycházející ze starověkých originálních jógových technik, které nezahrnují pouze tělesná cvičení, ale další např. dechové a meditační techniky, které pozitivně ovlivňují nejen fyzické, ale i duševní zdraví.

 

Probíhá v Česku nějaký výzkum na toto téma?

Jedním z programů našeho Mezinárodního centra klinického výzkumu ve FN u svaté Anny je výzkum Alzheimerovy nemoci, hledání rizikových faktorů a časných známek nemoci. To umožní najít pacienty v ohrožení dříve, než se nemoc plně rozvine. S pražským centrem při FN Motol vytváříme společně databází pacientů se subjektivním poruchami paměti – Czech Brain Aging Study.

Jedním ze sledovaných parametrů je také životní styl, včetně vztahu ke spiritualitě. Brněnský tým nově dostal finanční podporu od Alzheimerovského nadačního fondu na výzkum mindfulness ve formě dobře popsané techniky MBSR (minfulness based stres reduction therapy). Je to ve skutečnosti dobře popsaný osmitýdenní trénink všímavosti a návod, jak ji aplikovat v každodenním životě.

 

Co má pacient dělat, aby se dostal do vaší skupiny?

Lidé, kteří mají potíže s pamětí, se mohou u nás nechat vyšetřit a dostanou možnost se zúčastnit. Zatím však máme peníze jen na pilotní studii. Plánujeme podat grant na rozsáhlejší výzkum s více subjekty, kde budeme také sledovat více parametrů, které by tato metoda mohla ovlivnit.

 

Jak vypadá váš léčebný program?

Bude aplikován na naše pacienty, které již déle sledujeme. Technicky to bude vypadat tak, že budou jedenkrát týdně po dobu osmi týdnů docházet k nám a naučí se zde techniky všímavosti. Velmi jednoduchá intervence. Během zbytku týdne budou provádět doma úkoly, které zde dostanou a které se naučí.

 

Nabádáte taky zdravé k prevenci?

Ano, naše centrum aktivně pořádá vzdělávací akce o prvních příznacích nemoci, pro odbornou i laickou veřejnost.

Snažíme se upozorňovat praktické lékaře, aby nepodceňovali pacientovy stížnosti na paměť ani v případě, že objektivně zatím nevykazují známky demence. Měli by být zavčas odborně vyšetřeni. Pacientům a jejich pečovatelům v rámci své ambulance dávám podněty ke zlepšení životního stylu v souladu s vědeckou literaturou. Naše centrum také poskytuje poradenství formou skupin pro pečovatele, kde se diskutují palčivá témata a učí se techniky zvládání složitých situací.

 

Co doporučujete samotným pečujícím?

Rozhodně si nesmí myslet, že by se měli nemocnému zcela obětovat. To je základní chyba. Tím se pečující úplně zničí a zdeptá. Musí mít ohled v první řadě na své zdraví. Musí umět vyhodnotit, kdy situaci zvládá a kdy už pro něj je příliš zatěžující. Vystresovaný pečující je ohrožen depresí a dalšími chorobami plynoucími z chronického stresu. Měl by zapojit celou rodinu a velmi razantně si o to říci, pokud to rodina nechápe, měl by někoho z nich přivést k lékaři, který dementního pacienta ošetřuje. Měl by důsledně dodržovat svůj čas volna, k čemuž může využívat také denní a týdenní stacionáře.

 

Měl by taky často odpočívat a žít společensky?  

Ano, měl by. Pečující jsou ve stresu, který je nebezpečný: kvůli vyčerpání hrozí nemoci ze stresu, hypertenze, hypercholesterolemie, mrtvice, infarkt, mnoho pečovatelů pak vyžaduje léčbu antidepresivy. Chronický stres je dokáže úplně vyčerpat, dokonce mnohem víc, než samotného pacienta.

Vyčerpaným ošetřovatelům doporučím slabší antidepresivum po dobu péče. Když se pečovatel zklidní, zklidní se i pacient.

 

Co byste poradila mně? Zapomínám.

Zapomínání jmen, názvů, hesel je běžné. Horší je, když se člověk neorientuje v konverzaci mezi více lidmi, když se ztrácí v místech, kam dříve běžně chodil. Zapomínání lze rozdělit do různých typů, které jsou pro určité nemoci specifické. Většina lidí zapomíná, a je to fyziologické. Dobře to popisuje známý vtip: Pokud vám šedesátník řekne, že nemá poruchy paměti, tak už má demenci.

 

 MUDr. Kateřina Sheardová vedoucí  brněnské části národního výzkumného programu Czech Brain Aging Study – která se zabývá výzkumem stárnutí, poruch paměti a Alzheimerovou chorobou.  Pracuje na 1. neurologické klinice FN u sv. Anny. Důležitou součástí výzkumu je i vliv životního stylu na ovlivnění těchto nemocí. Na toto téma také přednáší a publikuje.

 

 

Ptala se Pavla Hobstová

 Alzheimerova choroba má prevenci: tělesný pohyb
Tagged on:

2 thoughts on “ Alzheimerova choroba má prevenci: tělesný pohyb

  • 6.7.2021 at 11.17
    Permalink

    Dobrý den,
    náhodou, přes jógu, přes článek paní Pavly Hobstové jsem se dostala k tomuto článku: „Nemocný je jako zrcadlo svého pečovatele“, říká neuroložka Kateřina Sheardová“
    Já říkám, že: „Pečovatel se stává zrcadlem své pečující nemocné osoby“. Vlastní zkušenost. Je mi 58 let, pátý rok to bude, co se vyjevily, pro nás šokující velké výpadky a dezorientace moji matky, nyní devadesátileté. Čtvrtým rokem se přidala rakovina prsu, léčená pouze hormonálně, nyní jen já sleduji, jak nádor se otevřel. Více jak 35 let žijeme po jejím ovdovění v jednom RD, +/- v jedné domácnosti.
    Proč to zmiňuji? Protože jsem nedokázala si poradit s tím, jak sladit, dle situace upřednostnit a rozumově vs. emočně zkombinovat matčiny nemoci (rakovina a zřejmě „cévní“ demence) a sociální statusy nás obou.
    To, co paní doktorka Sheardová píše o nemoci, je mi velmi blízké. I všechny další odborně laděné články, informace o obou matčiných nemocech a rolích matka/dcera, nemocný/pečující jsou pro mne denní záležitostí. Bohužel – je to výborná teorie, odbornost. Praxe na venkově? Pro mne mizivá.
    Jde mi o to, jak přijmout (ale zda vůbec chtít přijmout) obrovský propletenec, vír, kolotoč ze své podstaty velmi dobrých rad, vyšetření, ošetření, léčení, zdravotní péče, tedy medicíny a jednání, řízení, proces sociální péče a financí.
    Nemocný s demencí není s to, aby sám řídil svou nemoc, natož pak rakovinu, další vážné nemoci.
    Věk 90 let zcela vylučuje samostatné řešení věcí denního života.
    Fyzická kondice je dost dobrá (bez +/- bolestí kloubů, svalů, chůze bez pomůcek..)
    Místo, dům, domácnost, kde je velký prostor k „žití“, stejně tak venkovní prostor.
    Kompetence mne, jako pečující osoby, by také byly a jsou (časová, úkonová, finanční).

    Ale.
    – „Průšvih“ je v tom, že hovořím o matce s těžkou demencí a nedokázala jsem ji zavést k praktikovi a následně k specialistovi (který – neurolog nebo psychiatr???) pro určení diagnózy. Proč? Nemám motivaci. Co se tím změní? Prášky na co? Čím mi pomůže diagnóza? Ukázka příbuzným? Doklad pro žádost o příspěvek na péči? (No, asi ten ponižující akt, kdy má žádat ten, kdo potřebuje péči a nedokáže určit, že já jsem dcera, jménem Eva)
    – „Průšvih“ je v tom, že hovořím o matce s rakovinou prsu, kdy nádor se otevřel v růstu na povrch, a specialistka onkologie mi řekla, že mám místo pozorovat. Matka „nechápe“ rakovinu, „neví“ o návštěvách u doktorky, a já nic nepodnikám, dle doktorky sleduji. A co by se změnilo v přístupu doktorky onkologie, kdyby byla oficiální diagnóza demence, protože zatím to „čtyři roky jen já říkám“? Co by se změnilo pro mne?

    „Nežije“ matka, „nežiju“ já. Udržuji status, hlídám stav, sleduji změny, vidím odchylky od včerejšího normálu. Neusmívám se, nemluvím, nejsem milá, tak ani matka/pacientka se neusmívá, nemluví, je nevnímavá. Děláme dennodenní procházky, pohyb ( a kdo mi to dovolil, zatěžovat matku?). Dennodenně vařím, chystám jídla, která má ráda (.. a já už jsem jedla; .. až doma), pitný režim, dlouholeté prášky na tlak, ředění krve, štítnou žlázu zajišťuji e-receptem.

    Nejsem zaměstnanec, jsem 10let nevydělávající OSVČ, domácnost finančně drží manžel (zaměstnanec, 60 let). Dovolenou jako „vypuštění“ z pracovního koloběhu jsem 10 let neměla, jak taky, že ano? Místo bydliště jsem neopustila (výjimkou jsou výjezdy s matkou k lékařům). Z domu vycházím jen v nutném případě nákupu, procházky. Přátelé nemám celý život. Synové mají svou rodinu, domácnost, život.

    A tak odstavec:
    „Co doporučujete samotným pečujícím?
    Rozhodně si nesmí myslet, že by se měli nemocnému zcela obětovat. To je základní chyba. Tím se pečující úplně zničí a zdeptá. Musí mít ohled v první řadě na své zdraví. Musí umět vyhodnotit, kdy situaci zvládá a kdy už pro něj je příliš zatěžující. Vystresovaný pečující je ohrožen depresí a dalšími chorobami plynoucími z chronického stresu. Měl by zapojit celou rodinu a velmi razantně si o to říci, pokud to rodina nechápe, měl by někoho z nich přivést k lékaři, který dementního pacienta ošetřuje. Měl by důsledně dodržovat svůj čas volna, k čemuž může využívat také denní a týdenní stacionáře.“
    – popisuje přesný opak toho, co se mě týká.
    A to je ono, co mne na odborných informacích, radách, pokynech, doporučení MATE a rozrušuje. Ta osobní NESCHOPNOST uvést věci do vlastního současného života.
    Jsme každý v různém věku, různé generaci, s různými životními zkušenostmi, různou výchovou, vzděláním, s různými náhledy a nepsanými pravidly společnosti, s různými postaveními, různým sociálním okolím, s různým místem bydliště, různým stylem života, různými charaktery. Tak jak se „napasovat“ do ,byť dobré, teorie? Je to tak vzdáleno mému životu. A přitom je to jen jeden můj život. Chci ho žít ráda a současně odpovědně k blízkým. Proč odborná veřejnost neřekne narovinu variantu „pro lepší žití v tomto pokročilém věku“, než řešení odborné medicínské, proč nám „pečujícím“ nezaručí např. minimální příjem.

    Nakonec se omlouvám.
    Nechala jsem se unést, napsala tuto zprávu. Promiňte, neměla jsem.
    Nepochopila jsem (až teď), že jde o odborný článek týkající se mimo jiné studie ke vztahu „mindfulness“ a Alzheimerovy nemoci. A to nemá s matčinou demencí a rakovinou nic společného.

    S pozdravem a přáním Stálé zdraví
    Eva M.

  • 20.9.2021 at 8.03
    Permalink

    Dobrý den,

    děkujeme za váš komentář, pozdě, ale přece. Ano, máte pravdu, k vašemu příběhu tento odborný rozhovor nepasuje, vaše řešení by mělo být jiné. Já bych na vašem místě nepovažovala žádost o příspěvek na péči za ponižující, vím o čem mluvím. Mohlo by to vaši situaci vyřešit. Zkuste se zeptat, jaké zkušenosti mají lidé, kteří to udělali. Nicméně, právo odmítnout příspěvek a volit vlastní cestu, má každý.

    Zdravé Pavla Hobstová

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..