Patnáct minut slávy dědy Jiřího

Paní Eva každý rok žádá na sociálním odboru o pří­spěvek na „hlídání svého manžela“. Plní si životní sen.

Hlídala ho vždycky, ale pečlivě to skrývala, kamuflovala. Teď už nemusí: z hlídání se stala nutnost a Eva už ví, že si měla lépe rozmyslet, co si přeje. Pan Jiří totiž trpí Alzheimerovou chorobou.

Nemoc se pochopitelně stále více zhoršuje, ale vlastně není tak úplně jisté, zda pan Jiří „trpí“. V jeho případě může být ztráta paměti jistým požehnáním, pro­tože už dávno zapomněl, co všechno mu na man­želce vadilo.

Co se vrací, neuteče

Eva se stará dobře, vaří a smaží o sto šest a dá se říct, že péče o manžela je jediným smyslem jejího života. Jestli je to správné, to už je jiná kapitola. Dnes jsem vám chtěla povyprávět o tom příspěv­ku. Příspěvku na hlídání.

Aby bylo jasno: pan Jiří je na své ženě napros­to závislý, bez ní by už několik let nežil. Během svého života si totiž stačil nadělat dost nepřátel a ve své vlastní rodině především. Jedině Eva mu všechno odpustila, a podle mého odhadu jí tento stav také vyhovuje. Přišla chvíle, kdy svému manželovi může vrátit všecko. I s chlupama. Jediná chybič­ka se vloudila: manžel už dávno zapomněl, co se mu vrací.

Oba by mohli být spokojení s tím, jak to je. Vlast­ně je jim dobře. Jak říká přísloví, jen neškrabat! Jenže tady je právě ten kámen úrazu, společnost škrabe, jak může.

Stereotyp úřednice

Každý rok proces probíhá stejně. Poté, co Eva ode­vzdá na úřadě žádost, přijde sociální pracov­nice a přeje si s panem Jiřím mluvit osobně:

„Jak se máte?“ Dobře.

„Potřebujete nějakou pomoc?“ Ne.

„Uděláte si všechno sám?“ Ano.

„Oblečete se sám?“ Sám. Sameček sám.

Nabručenost starého pána je ta tam. Nabízí dámě židli a usmívá se. Poslouchá lichotky o své šikov­ností. Brada se mu chvěje touhou pěkné dámě všechno o sobě popovídat. Teď už opravdu trpí, protože nemůže najít řeč, všechna krásná slova už dávno zapomněl.

Vezmu si ji domů!

Přesto – kdyby mohl tuto svou chvilku slávy prodloužit, dal by za to kus života.

„Pán je šikovný a samostatný, na příspěvek nemáte nárok,“ odvrací se sociální pracovnice od starce k paní Evě. Vstává a podává oběma ruku, Jiří se nadechuje, chce říct něco milého a zdá se, že by si dámu nejraději vzal. Myslím jako za ženu. Ale ta popadá kabát a mizí ve dveřích, dnes toho má před sebou ještě hodně.

Genderový stereotyp

Moc dobře vím, že tento příběh znáte. Prý jej do­konce i vyprávěli v televizi. Ale na mou duši, já ho sleduji každým rokem znovu a znovu, naživo, považuji ho za rodinný obřad, a taky za jakýsi kolektivní genderový stereotyp.

Chtěla jsem vám jej připomenout, když už se věnujeme tomu zneužívání dávek na pomoc pe­čujícím. A taky námět na přemýšlení, kdo koho zneužil. A pan Jiří pro dnešek zůstane opravdu sám. Sám sameček sám. Škoda jen, že během několika minut zapomene proč.

PAVLA HOBSTOVÁ

lektorka tvůrčího psaní novinářské publicistiky

Napsáno pro Pečuj doma