Permanentní šílenství

Muselo to být šílenství. Šest měsíců mi před lety trvalo rozhodování, zda přijmout či nepřijmout více méně nabízený invalidní důchod a odejít definitivně ze zaměstnání, které „už mě netěší“, a to ani trochu a už dlouho. To vše pod tlakem diagnostikované rakoviny a nediagnostikovaného syndromu vyhoření. Šest měsíců! Byla jsem šílená. A symptomy mého šílenství?  Strach, obavy, předsudky – ztratím peníze, postavení (!),…

No tak dobře, budu in-validní (ne-schopná, ne-mocná, ne-zdravá, ne-platná, ne-vhodná, ne-silná, prostě k ni-čemu) důchodkyně, kteréžto slovo mi navozovalo představu ubohé shrbené dů- chodkyně  o holi, která už má jediný cíl (a snad i nohu jedinou): nějak dů-jít ke konci.  Já, ta aktivní, silná, energická, schopná, nezdolná, neúnavná, nevyčerpatelná – matka, dcera, nadřízená, podřízená, kolegyně, manažerka, manželka, milenka, kamarádka, tetička, babička, cyklistka, turistka, kuchařka, uklízečka, zahradnice, pradlena i švadlena. Bože! Bodejť bych nevyhořela, neonemocněla, nezešílela. Jenže to vím teď. Tehdy jsem se v tom pořádně plácala, a když jsem se konečně rozhodla, že se ke své druhdy milované práci nevrátím a přijmu jak slušné odstupné, tak neslušný důchod, moc se mi neulevilo.  Manžel nechápal, že se vzdávám své profese (tolik jsem do ní přece investovala!), hezké kanceláře a nadprůměrného platu:

„Vždyť jsi výborná právnička! Máš tolik zkušeností! Není to škoda?“

Není. Možná. Je. Nevím.  Ale co já s tím? Škoda je dobrého člověka.

Dcery koukaly s obavami – svoji hektickou, byť nemocnou, matku si jako důchodkyni sedící spokojeně na zápraží s rukama v klíně představit rozhodně nedovedly. Ale v podstatě byly ráda. Měly o mne už delší dobu nevyřčený strach.

Kamarádka oplývající řadou lukrativních nemovitostí a několika tučnými konty se útrpně a vyděšeně otázala:šílenství

„A z čeho budeš žít?“

„Asi z důchodu,“ pokrčila jsem rameny a jí naskočila husí kůže. Očividně jí to znělo jako „ze vzduchu“.

Bývalá kolegyně-manažerka mě na náměstí Svobody obešla obloukem a bývalá podřízená, nyní též manažerka, se na tomtéž náměstí dívala zarputile do výlohy.  Bylo by jim trapně? Nebo měly strach, aby nebylo trapně mně? Litovaly mě? No, těžko mi záviděly. Konečně, o čem bychom si tak asi povídaly, že. Dva diametrálně odlišné světy.

Nejlepší byl ale nejlepší kamarád. Ověnčen všemi možnými a dostupnými vědeckými tituly a poctami se nechápavě ptal:

„A co budeš?“

Chápete? Ne, co budu dělat, čím budu. Ale co budu. Jeho dotaz mě zaskočil. Nedokázala jsem odpovědět.  Čím vším jsem byla, to jsem věděla, čím možná ještě budu, to jsem zatím netušila. Ráda bych to byla bývala věděla. Co budu dělat. Co chci dělat. Zatím jsem jenom věděla, co nechci.

Ale co budu? Co jsem? Ta otázka zůstala viset ve vzduchu do dalších let.  Něco určitě. Něco, co se nemění. Co bylo, je a bude, ať jsem dělala, dělám a budu dělat cokoli. Ať už jsem byla či budu čímkoli. Něco, co je stálé, neměnné, pevné, klidné, živé, trvalé. Nevím, co to je, ale je to. Jsem to. Bez ohledu na všechny ty role, které jsem kdy hrála, hraji a hrát budu. Jen jsem na to zapomněla, na to, co jsem. A tolik se se všemi těmi rolemi ztotožnila… až jsem zešílela. Jenže si toho nikdo nevšiml. Je to totiž v našem světě normální.  Z normálního pohledu jsem začala být nenormální, tudíž šílená, v době, kdy jsem začala oddělovat „ bytí“ od „hraní“, v době, kdy mi došlo, že možná nenajdu odpověď na otázku, co jsem, ale kdy jsem začala zjišťovat, co všechno nejsem. A kdy pro mne to, čím jsem, přestalo být důležité. Kdy pro mne přestalo být důležité být důležitá. Což je v dnešní šílené době a v naší šílené společnosti neomluvitelné a nepochybně šílenství.

 

Text a foto Monika Dostálová

Permanentní šílenství
Tagged on:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *