Co-housing: stařeček a squateři
Co-housing: Sdílení bydlení, blízké sousedské bydlení, spolubydlení. Typ komunitního bydlení. V Česku sdílené bydlení preferují spíše alternativci. Co-housing je ve světě jednou z nejoblíbenějších možností neformální péče o seniory, v Česku však tato varianta zatím neexistuje.
V Brně Králově poli funguje alternativní komunitní zahrada u Smrku, zaměřená na společenské aktivity. Odehrávají se zde programy pro děti i seniory. Nejznámější opravdová česká lokalita Co-housing je „9 Pramenů“ na severní Moravě, kde lidé sdílejí zatím pouze zahradnické domky, nářadí a cesty).
Co člověk míní, a jak to dopadne
O svém důchodu měl pan Jakoubek z Brna už ve čtyřiceti jasno. Bude celý život hodně vydělávat, peníze si uloží a pak se nebude muset bát, že ve stáří zůstane bezbranný. Na své příbuzné nespoléhal, bál se, že by mu mohli oplatit jeho tvrdost. Pořídí si místo v seniorském penzionu, kde bude žít jako bohatý stařík. Za svoje peníze si pořídí, co chce. Objednal si bydlení v jednom z brněnských penzionů a na uvolněné místo čekal 15 let. Jenže když se pan Jakoubek měl odebrat do do uvolněného apartmánu, najednou se mu nechtělo. Prohlásil, že se raději o sebe postará sám, sil má přece dost. Život v penzionu by mu prý připomínal vojnu. Zůstal doma a snil o bydlení, které viděl v časopisech: Co-housing, penzion pro svobodné pány, ale s dostatkem soukromí a se zázemím domova. Protože v Čechách nic podobného pro seniory zatím nefunguje, zůstalo u snu.
Domov nebo ústav
Senior co-housing je druhem komunitního bydlení, který se liší od klasických domovů důchodců mírou soukromí. Každá domácnost (většinou tvořená jednotlivcem či párem) má k dispozici plně zařízenou bytovou jednotku (kuchyně, koupelny a toalety). Každý podle potřeb využívá společně sdílené prostory. V zahraničí je v oblibě společná kuchyně a jídelna, společné vaření a společné stolování.
České projekty počítají zase se skupinovou domácností, každá má pro sebe jeden pokoj a ostatní prostory bytu sdílí s dalšími obyvateli domácnosti.
Rozdílů mezi senior co-housingem, sdíleným bydlením a domovy s pečovatelskou službou je mnoho a tvoří v praxi zásadní rozlišení: DOMOV x ÚSTAV.
Aktivní senior
Senior co-housing je projekt aktivního stárnutí v komunitě. Koncept nabízí alternativu k stárnutí v klasických institucích, a stejně tak i k stárnutí doma.
Hlavním rysem Senior co-housing je vlastní iniciativa seniorů, jejich vzájemná podpora a pomoc. Obyvatelé pokračují ve svém dosavadním životě v přirozeném sociálním prostředí.
Mají zde dostatek sociálních kontaktů, pocit bezpečí a pomoc v případě potřeby: vše promyslel sociolog a architekt ještě před výstavbou objektu.
Neznamená to, že je senior co-housing určen pouze pro neobvykle aktivní či výjimečně zdravé seniory. Naopak i ti, kterým se v důsledku stárnutí mění schopnosti (pohybové, psychické), zde najdou přiměřené bezbariérové a přátelské prostředí a taky přátele.
Švédové – průkopníci
Mezilidské vztahy lidé více prožívají, než v běžných panelácích.
Základní pravidlo: Provoz řídí sami obyvatelé společného domu bez hierarchie. Nesdílí společnou ekonomiku, ale některé společenské místnosti (televize, sauna, zahrada, jídelna, tělocvična…) a vzájemně si pomáhají. Na návštěvu k zdejším obyvatelům jezdí příslušníci rodiny, kteří s obyvateli mohou používat některé prostory, ale také společenské aktivity, zájmy, nebo volí soukromí.
Mgr. Dohnalová navštívila mnohé evropské co-housy. „Jejich společným znakem je to, že vznikaly postupně. Tak, že obyvatelé velkých domů na sídlištích nebo v činžácích chtěli společné místnosti pro setkávání. Takové domy jsem viděla hlavně v Dánsku a Švédsku.“
Fotografie pochází ze sdílené zahrady u Smrku v Brně Králově Poli.
Co-housing 40+ pro druhou půlku života
Jedná se (stejně jako u senior cohousingu) o věkově zúženou variantu vícegeneračního co-housingu.
Koncepce pochází ze Švédska, kde se lidé stěhují do co-housingové komunity „pro seniory“ už od 40 let. Odtud pochází název „bydlení pro druhou půlku života“. Je zaměřen speciálně na potřeby dospělých obyvatel od středního věku výše, kteří se soustředí na vlastní zájmy a potřeby, zdraví, koníčky, přátele, kariéru, apod. Co-housing 40+ často zajímá tzv. singles, osoby, které žijí samy, bez dětí.
Počet jednočlenných domácností se celosvětově stále zvyšuje, a to nejen ve vyšších věkových kategoriích. Život v co-housingu pak do určité míry nahrazuje chybějící rodinné zázemí.
Můžeme si pomáhat
Čtyřicátníci mají ještě dostatek pružnosti k přijímání životních změn. V dané komunitě zakotví a přijímají její životní styl. Rádi stárnou společně a většinou nemusí mít strach, kdo se o ně později postará. Najdeme zde např. osiřelé rodiče, kteří těžce nesou syndrom opuštěného hnízda. Každá domácnost má k dispozici plně zařízenou a zcela soběstačnou soukromou bytovou jednotku, stejně jako v „běžném“ bydlení. Užitková plocha bytu je ovšem výrazně rozšířena o společné prostory (interiéry i exteriéry), které sdílí stejnou měrou všichni obyvatelé komunity.
Zdeňka Dohnalová, socioložka z Masarykovu univerzity dává jako dobrý příklad Wichernhaus ve Stuttgartu: Jde o sociální bydlení, které mělo pomoci lidem bez domova. Pro zájmy pečujících byl zase zřízen Grondmannhaus, který se specializuje na lidi s demencí. S nimi zde žijí další členové rodiny, k dispozici jsou pečovatelské služby v dosahu.
„V domově, v obytném komplexu jsou nasimulovány například ulice, kavárny, park, společenské prostory, soukromé byty. Lidé se zde volně pohybují, v dosahu jsou hospicové služby. Na pomoc v případě potřeby může přispěchat kdokoliv ze zaměstnanců, nebo z komunity,“ popisuje způsob života ve společném bydlení Dohnalová. Dodává, že podobná zařízení mohou být specializovaná pro seniory s Alzheimerovou chorobou.
Projektanti kladou důraz na životní pohodlí pro obyvatele tak, aby se předešlo různým nebezpečím, která na lidi bez paměti mohou číhat jak doma tak na ulici.
Seniorská revolta
Za zmínku stojí také „sqauterské co- housy z bývalého východního Berlína. Podnět k jejich založení dali místní penzisté, kteří si ze socialistického státu přinesli přátelský postoj ke společnému majetku, společenským aktivitám a způsobu života. Mohou vám vyprávět příběh, který většinu seniorů v Německu nepotká: skupinka důchodců si zvykla chodit do společenského centra volného času ve čtvrti Pankow na přednášky, hráli šachy, nebo zpívali ve sboru. Před pěti lety však místní radnice vyhlásila, že toto centrum zruší a nahradí novostavbou. „Berlínští starci si nechali poradit od svých dětí a inspirovali se stylem mladých squaterů: dům obsadili, a střídavě tu strávili na „stráži“ sto jedenáct dní. Místní radnice pak ze svého záměru ustoupila a přání důchodcům splnila. Ti dodnes na svou revoltu rádi vzpomínají a společenské prostory blízko jejich bydliště stále používají. Jejich příklad se stal vzorem pro budování dalších podobných aktivit,“ líčí příběh slavného berlínského „squatu pro seniory“ socioložka.
První důchodci, kteří se v co- housech v Berlíně usadili, si svůj dům sami navrhli: chtěli společné prostory, kde by se mohli potkávat se sousedy. Výsledkem jsou netypicky uspořádané bezbariérové domy, kde si zájemce může koupit základní bytovou jednotku sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a koupelny. K tomu si případně pronajme další místnost, napojenou na bytovou jednotku. Dále používají společenské místnosti, z nichž je prý nejcennější společná kutilská dílna, kde si každý může vyrobit nebo přizpůsobit zařízení do svého soukromí. Zde se budoucí sousedé setkávají a vypomáhají si.
Devět pramenů v Čechách
V České republice, dosud neexistuje žádný zcela dokončený projekt „klasického“ co-housingu, jaký známe ze zahraničí, ani jako řešení penzijního bydlení.
Nejblíže se k dokončení blíží co-housing 9 Pramenů na Starém Jičíně na Severní Moravě. Jde o první rodinný dům, kde lidé sdílejí cesty, zahradu a zahradní domek s nářadím.
V Praze je zatím ve stádiu budování projekt Kde domov můj v paneláku na okraji Prahy. V ČR zatím co-housing přitahuje spíše „alternativně založené“ osoby.
Pavla Hobstová pro Pečuj doma