První sdílené bydlení pro seniory v Brně
Napsáno pro Pečuj doma
Každý den kolem deváté ráno vychází ze starobylého brněnského činžáku parta čtyř až šesti sedmdesátníků. Znají se teprve pár měsíců, ale přátelství už evidentně dobře funguje. Mají to pár kroků a jsou na náměstí Svobody. Líbí se jim to, vždycky je kam jít, na co koukat. Na náměstí jejich společná cesta končí a začíná každý po svém. Pokaždé si vesele zamávají a prý zase večer.
Jsou to nájemníci Domu prvního sdíleného bydlení pro seniory v Brně. Je jich jedenáct a tento měsíc oslavili rok společného bydlení. Že je tato jedenáctka složená ze samých průkopníků a odvážlivců, kteří se ze dne na den dokázali opustit svůj starý životní styl a začít něco zbrusu nového, to by do nich řekl málokdo. Přitom v loňském listopadu museli udělat velké životní rozhodnutí: odložili své zvyky, opustili svůj starý byt, zbavili se zbytečných věcí, na kterých možná lpěli. O měsíc později se přestěhovali každý do nového pokoje v jednom obrovském bytu. Všichni do jednoho plánují, že v tomto u nás netradičním nájmu zůstanou ještě dlouho.
Za tepanou bránou
Dům Sdíleného bydlení pro seniory na Zámečnické ulici zabírá celé patro pěkného činžáku po rekonstrukci, spravuje jej Centrum sociálních služeb Města Brna. V prvním patře obrovského a prostorného bytu už čeká usměvavá třicátnice, Denisa Řeruchová. „Jen pojďte dál, ale nájemníci už nejsou doma,“ zve paní správkyně. Otvírá domovní železnou bránu se zdobným kováním a uvolňuje vstup na schody. Míjíme hlavní bytové dveře a procházíme světlou, sanitárně vyhlížející chodbou s mnoha bílými dveřmi.
Doma je dnes jen paní Matějíčková. Drobná sedmdesátnice právě sedí ve svém pokoji a luští křížovku. To jí prý osvěžuje paměť. Odpoledne má v plánu zajít se sousedem na představení pouličního divadla. Bylo by škoda nevidět tak pěkný kus, když se vše odehrává jen pár metrů od domova. Svůj pokoj má paní Matějíčková zařízený prakticky: věci, které si donesla z domova: malá televize, kdyby chtěla sledovat něco vlastního, hodiny, obrázky a fotografie členů rodiny, kterým vévodí vnoučata, a několik dalších předmětů, které prozrazují osobní vztah. Pak ještě postel s přehozem, stůl, křesla, stoleček, skříň a komody.
Paní Matějíčková před dvěma lety ovdověla. Přestěhovala se k synovi, ale nakonec si u něj jen nechala většinu věcí a odešla sem, za vnoučaty chodí, jen když je potřeba.
„Mám tady klid a dobré sousedy. Líbí se mi, že je tu veselo, a že se vždycky dokážeme domluvit. Když jsme doma, míváme dokonce často všichni otevřené dveře, abychom k sobě měli blíž. Přitom si každý žije po svém. Někdy máme společný program, někdy ne,“ pochvaluje si. Přizpůsobit se ostatním je prý nutné jen v některých věcech. Kdyby chtěla, může mít i dostatek samoty, je tu tolik místa, že za celý den ani nemusí nikoho potkat. Ale to by prý byla škoda, společná snídaně je naprosto báječná. Dobrý začátek dne.
Její sousedkou je učitelka francouzštiny ve výslužbě, právě odjela za přáteli do Paříže, takže teď ostatním nemá kdo číst zprávy z internetu.
Vaříme společně
Hlavní společenskou místnost pro toto tvoří veliký kuchyňský kout, prakticky vybavený. Mohli by vařit téměř všichni zároveň. Většinou se ale rozdělí na dvě skupiny se společným jídelníčkem. Kuchyňka je od jídelny oddělena pultem. Vlastní nádobí má každý ve své, ve skříňce.
Za jídelnou je televizní kout s křesly. Podobných místností tu najdeme ještě několik. Jsou menší, všechny pohodlně zařízené: křesla a pohovky v hnědém provedení vyhovují univerzálnímu vkusu a praktickým požadavkům. „Jsou k přijímání návštěv, nebo k odpočinku. Je to důležité, jinak by si nájemníci mohli lézt na nervy,“ směje se manažerka, ale jedním dechem dodává, že něco takového se tu naštěstí ještě nestalo. Společné jsou i koupelny a sociální zařízení, chodby, šatny.
Společně a singl
„Lidé se nastěhovali, a hned si vzájemně sedli,“ popisuje paní Denisa společenský život nájemníků. „Tím je už dáno, že sdílené bydlení se tady povedlo.“ Celé patro, byt o deseti 
pokojích, je určeno pro 11 osob. Momentálně zde žije 7 nájemníků: 4 ženy, 3 muži. Dva dvoulůžkové pokoje jsou volné.
Zřejmě to tak nějakou dobu ještě zůstane. O sdílené bydlení je sice zájem, ale ucházejí se o něj hlavně osoby singl. „To je pro město důležitá zkušenost, další sdílené bydlení, druhý dům, s tím už bude počítat,“ informuje manažerka. Dodává, že tento objekt je projektovaný podle vídeňských vzorů, a zkušeností. Vídeňský model v komunitě funguje dlouho a osvědčil se. Každý nájemník má tedy svůj pokoj, ale společné prostory (společenské i sociální) jsou velké, umožňují každému uplatňovat své návyky. Soužití klade nároky na vzájemnou toleranci.
Brno plánuje spuštění dalšího podobného projektu, cílem je, aby takové bydlení bylo pro obyvatele snadno dostupné a možné. Zatím občané dávají najevo, že zájem bude.
Jak napsat žádost o sdílené bydlení
Paní Řeřuchová nabízí návod, jak způsobem se o podobné sdílené bydlení mohou Brňané ucházet: Žádost lze stáhnout na webu města Brna, www.css.brno.cz
Zájemce vyplní formulář a projde povinnou prohlídku lékaře z centra sociálních služeb. Podmínkou je totiž soběstačnost, samostatnost. V případě, že by některý z nájemníků onemocněl, reaguje stejně, jako ve své domácnosti. Ošetří a pomůže mu někdo z jeho blízkých, nebo si objedná terénní pečovatelskou službu. „Ještě se to nestalo, ale nebyl by to problém,“ vysvětluje manažerka.
Nájem zde činí 3700 Kč, do kterého je zahrnut i úklid sdílených prostor. O energii se dělí všichni stejným dílem. Přednost mají uchazeči s náročným sociálním zázemím.
Pavla Hobstová