Iva Hüttnerová: člověk bud běží, nebo leží

Iva Hüttnerová: člověk bud běží, nebo leží

Člověk bud běží, nebo leží, říká Iva Hüttnerová, Výtvarnice se proslavila naivními  obrázky staropražských zátiší, mileneckých příběhů i hokynářských strašlivých story. Obejde se tematicky bez počítačů a mobilů, její děti sáňkují, staví sněhuláky, jezdí v kočárku a mají panenky.

Iva Hüttnerová má dobré nálady na rozdávání:

Potkaly jsme se v zimě při její vernisáži v Galerii Ludvíka Kuby v Poděbradech. Při té příležitosti malířka vydala a podepsala Kalendář pro rok 2023. Byl mezi jejími kalendáři v pořadí dvacátý třetí a je vyprodán. Galerie byla příznivci Ivy Hüttnerové naplněná do posledního místečka. Převažovaly starší dámy,  spokojené, že vidí slavnou malířku na vlastní oči, mužů bylo méně, ale tím více se dojímali nad starými časy. Vyhovuje přání fanynek, které ji ctí jako herečku, malířku i autorku knih. Podepisuje knihy i kalendáře, pohlednice,  vyjmenuje, co vše má ještě v plánu,  čím začne, zodpoví otázky.

Stihla jste toho velmi mnoho. Co ke svým tématům cítíte?

Schovávám se před dnešní dobou. Narodila jsem se v roce 48 a spoustu jsem toho zažila. Tenkrát byl ještě u nás na Letné pan Hudeček, opravdický vetešník, který vytahoval své zboží ven na pultíky na ulici. Byly tam krámky, v koloniálu měli mejdlíčka k jídlu, pendrek a všechno si to pamatuju. Něco si připomenu z filmů pro pamětníky. A když dnes někam spěchám, nervuju se, protože auta jezdí ze všech stran, a já si představuju, jak to tu vypadalo před 100 lety, kdy u vlaků spouštěli závoru. Uklidní mě, když se představím, jak to vypadalo, když se nespěchalo. Já vím, že všechno nebylo tak krásný, jak to mám na svých obrázcích, ale já si vybírám to hezké. Vyrostla jsem u babičky, která měla opravdickou kuchyni, sporák na uhlí a kredenc. Ty vzpomínky mě těší.

Vaše témata mají genderový akcent. Malujete raději pro ženy ?

Ne tak docela, je to jedna ku jedné. Chlapi milují spíš obrázky s hrůzostrašnou tematikou, ale kde jdou dámy ve zralém věku a s pěkným poprsím. Všímají si toho. Inspirovalo mne, když jsem ve  starém časopise četla větičku: “vyvinutého poprsí docílíte, budete-li intenzivně zívat”.

Vydáváte každý rok kalendář. Obrázky jsou zde pokaždé nové, jak hledáte náměty  ročních dob?

Kalendář děláme tak, že vybereme 13 obrázků z toho, co jsem za rok namalovala a dohromady to dáváme v květnu. Tiskneme to na ručním lisu, na barvy dávám osobně pozor a když jich vytiskneme 100, nastavené obrázky na lisu tiskař zruší, aby se nemohlo dělat nekonečné množství. Při tisku ručně tiskař přidává barvu, aby obrázky nevybledly. Je to piplačka. Nejraději maluju olejem, který mohu předělávat. Kalendáře, to je litografie, s kterou dělám také.

Jaký je váš pracovní den?

Každý je jiný, podle toho, na čem zrovna dělám. Pokud jen maluji, jsem většinou doma, ale taky natáčím, třeba půl roku, pak mám zase víc času. Pak ještě záleží na tom, kolik mám práce v divadle.

Snažím se tedy, abych si čas zorganizovala efektivně: abych třeba nejela několik hodin až do Hustopečí , kde odehraju dvouhodinové divadlo. I když někdy to udělat musím, už kvůli svým kolegům.

Soukromí nezanedbávám: mám zahradu, 6 vnuků a psa, všechno chci udržet pohromadě: člověk bud běží, nebo leží. Mohla bych si užívat ten důchod, ve které jsem 20 let, ale ráda pracuji.

Iva Hüttnerová (75) malířka, herečka.

Vystudovala  DAMU, obor herectví pod vedením Oty Sklenčky. Jako divadelní herečka působí dodnes. S  malováním začala během studií.  Je autorkou nejen obrazů, ale i plakátů, jevištních dekorací, kostýmů. Také svých čtyř vlastních knih. Své dílo prezentovala již ve více než dvou stovkách výstav doma i v zahraničí. Každoročně vydává obrázkový nástěnný kalendář. Několik let moderovala vlastní pořad DOMÁCÍ ŠTĚSTÍ, seriál, který vysílala Česká televize od roku 2000. Má za sebou  na 200 autorských výstav v Čechách, na Moravě, i v zahraničí, včetně Stockholmu a v New Yorku. Její obrazy jsou součástí stálých expozic naivního umění v Paříži a Hamburku.

Sbírá staré užitné nástroje, miluje a maluje svět „starých dobrých časů „. Jejím stylem je naivní umění s romantickým šarmem, tématem jsou lidé dávných časů a idylky staré Prahy.  Má dvě děti a šest vnoučat.

                                         

Byla panna, měla pána, byla do něj udělána. a vše, co ten pán chtěl na ní,
vše mu dala bez váhání.
Jednou, když se z rande ulil,
přistihla ho, jak se tulil,
ta panna se naštvala
a takto jemu napsala:

Podívej, tys mně miláčku k srdci nepřirost.
Ty mě vynechej, já mám tě víc než dost.
To je tím, žes ten mladej květ jen tak pro radost
krutě utrhnul a zničil mou mladost.

Snížek napadal na tu cestičku,
cos mě vodíval po ní k lesíčku.
Podívej, tys mně miláčku k srdci nepřirost.
Ty mě vynechej, já mám tě víc než dost.

Jak ten pán si dopis přečet,
začal hned jak dítě brečet,
a že to byl čupr blonďák,
sed a napsal koresponďák:
Dej si, holka, dej si majzla,
tys mi srdce z těla čmajzla,
jak nepřídeš ve středu,
tak just si něco provedu.

Podívej, tys mně miláčku k srdci nepřirost.
Ty mě vynechej, já mám tě víc než dost.
To je tím, žes ten mladej květ jen tak pro radost
krutě utrhnul a zničil mou mladost.

Snížek napadal na tu cestičku,
cos mě vodíval po ní k lesíčku.
Podívej, tys mě miláčku k srdci nepřirost.
Ty mě vynechej, já mám tě víc než dost.

Šest vagónů s tendrem jelo
přes to jeho mladý tělo
a když tam pak kómis zašla,
jenom půlku z něho našla.
Když nesli to tělo domů,
pozvali tu pannu k tomu
a ta panna urputná
pronesla slova ukrutná:

Podívej, tys mně miláčku k srdci nepřirost
já tě vidim půl a mám tě víc než dost.
To je tím, žes ten mladej květ jen tak pro radost
krutě utrhnul a zničil mou mladost.
Louka zelená, neposečená,
na tý louce jen já jsem byla tvá.
Podívej, tys mně miláčku k srdci nepřirost
já tě vidim půl a mám tě víc než dost.