Nemám jméno: Jsem Večernice, a to je příjmení.
Kdysi dávno jsem byla Jitřenka, to bylo mé jméno. Teď jsem Večernice, a jsou nás stovky, tisíce. Jsme si podobné. Jméno je důležité, jeho znění prý ovlivní náš osud. Mohla by být i pravda, protože od té doby, co jsem Večernice, od té doby je všechno jinak. Nomen Omen.
Nejlepší kouzlo
Nejsem z pohádky: ta staletá stříbrovlasá kráska Večernice, co pomohla neschopnému princi. To byl nesmysl a vyložené plýtvání. Silami raději šetřím: vím, že kouzla budeme potřebovat k přežití. Vědci totiž zjistili, že odteď už bude všechno jenom a jenom horší.
Napadlo mne, že bychom se měli všichni připravit a kouzla se vzájemně učit. Budu je sbírat, popisovat a schovávat na blogu. Kouzla a umění starých žen. To nejlepší můžeme sdílet. Sdílení je totiž nejzajímavější kouzlo, které znám. Je velmi jednoduché, ale musí se to umět. Tkví v tom, že když něco sdílíte, tak toho neubude. Alespoň na internetu to platí tutově.
Pokecat v růžích
Je to dokonce naopak: když něco svého sdílíme, tak získáváme stále víc a víc. Možná proto nám dal Ten nahoře sítě, abychom to pochopili. Napřed jen tak na hraní, a když si dost dlouho hrajeme, začneme sdílet.
A teď jedno tajemství: virtuální sdílení se dá vtisknout do hmoty. Dám vám příklad: Moje babička měla před dveřmi do domu pergolu s růžemi. Pod tou pergolou lavičku. Železnou, kroucenou, s dřevěnými prkny. Večer lavičku sdílela s dědou a se sousedy. A to je to kouzlo: kdo chtěl, šel si pokecat. Pokecat v růžích.
Sdílení je kouzlo číslo jedna. A o tom vám budu vyprávět příběhy.
Večernice