Umírání není tabu: Užít si svou smrt

 Umírání není tabu: Užít si svou smrt

Myšlenky na smrt nás zbytečně děsí. Češi na prázdninových kurzech nacvičují umírání 

  

Po smrti chci  vysypat do moře, budu ležet na pláži, “ líčí platinová šedesátnice Zuzana plán své poslední cesty.

Jedním dechem dodává, že bez náhrobku se klidně obejde, důležitá je prý cesta. K dobru přidává příběh kamarádky která „se chystá“ k řece Oslavce, kde už na ni čeká popel její matky. Pod hlínou v lese a taky bez náhrobku.

Plány obou dam se hodně liší od představ jejich kolegyň. Ty se odmítají o posledních věcech člověka vůbec bavit. Kam až nás odmítání smrti nakonec dovádí?

 

Slyšet umíráček

Že se dnešní „zápaďan“ se smrtí nedokáže vyrovnat, to psychologové označují za nebezpečné teprve v posledních desetiletích a vyzývají společnost, aby to změnila. Mimo jiné i proto, že nás to vede k příliš tvrdým postojům k umírajícím, což se nám pak vrátí v tom, že sami poznáme, jaké je umřít na tvrdém loži.

A Češi, bezmála nejateističtější národ na světě, na výzvy psychologů začínají slyšet. I mladí se pomalu začínají zajímat, jak nemocným ulehčit situaci, jak s nimi mluvit a jak se o ně starat.  V televizi se objevují dokumenty o smrti, prodej knih s tímto tématem se začíná zvyšovat, a na internetu existuje několik webů, které se smrti přímo zabývají a jsou vysoce navštěvované. Z nejznámějších uveďme umirani.cz, cestadomu.cz a   stránky mojesmrt.cz s výstižným podtitulem „Neumíráme tak, jak bychom si přáli. A je to hlavně proto, že o tom s nikým nemluvíme.“ Promlouvají zde aktivisti, herci či jiné české osobnosti a ve svých výpovědích se snaží smrt „polidštit“. Odstranit signaturu tabu a poradit, jak se na tu svou poslední chvilku připravit.

 

Vysoká škola umírání

Úředně posvěcenou cestou přípravy na smrt je nyní thanatologie, nauka o umírání a smrti. Wikipedie ji řadí mezi vědy interdisciplinární. Zabývají se jí nejen filosofové, lékaři a psychiatři, ale i biologové, sociologové a teologové.  Je jednou z možných cest, jak zkultivovat společnost.

Například v Brně se thanatologie vyučuje na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Jednosemestrový předmět zde může studovat nejvýše 20 studentů ročně.

Lektorka thanatologie Zdeňka Dohnalová tvrdí, že základní „pomůckou“ výuky je to, že pečující by se měli umět vžít do pocitů umírajících.  A protože umírání považujeme za tabu, není to lehké. Dá se tedy vůbec něco takového nacvičit?

 

Napište si nekrolog

„Prvním úkolem je napsat  nekrolog. Svůj vlastní,“  usmívá se lektorka.  „I když je to jen jako, nikomu se do toho nechce. Smlouvají.  Přejí si být alespoň starou osobou, která má zásluhy. Ale to právě ten háček. Čas musí být reálný: tady a teď. Nekrolog sobě na míru v současné době,“ vysvětluje thanatoložka.

Studenti si zvyknou na myšlenku, že nemusí být žádné zítra. Během psaní prožijí přítomný čas jako své poslední hodiny. Někteří například litují, že končí jejich vztahy, že opouští své blízké. Na druhé straně je uklidňuje, že je jim už jedno, co si o nich myslí ostatní a přestávají dělat to, co se od nich očekává. A to stojí za nácvik.

Psaní nekrologu je jedna z možných metod vžívání se do role nemocného. K  prožitku vlastní smrti má ale daleko. Přesto se podle lektorky Dohnalové dá naučit rozumět pocitu umírajících. Nejlépe to jde těm, kteří nebezpečí života zažili na vlastní kůži.

Společnost jim dává slovo stále častěji, protože smrt je veliké tajemství, které dnešní lidé odhalit chtějí. K překonání strachu jim pomáhá i to, že lidé, kteří přežili vlastní smrt, mluví o zážitku pozitivně. Takové zprávy z „konce světa“ pak mohou být užitečné nejen pro člověka na odchodu, ale i pro jeho blízké.

 

Peníze nebo život

Pracovníci hospiců shodně vypovídají, že nejlépe se odchází těm, kteří dokázali dávno před smrtí opustit to, na čem dříve lpěli. Odmítli v praxi i v mysli staré vzorce, podle kterých žili, a které je činily nesvobodnými. Týkají se především způsobu života: majetku, moci, nebo vztahů.  Lidé na prahu smrti totiž nejvíc litují toho, že nelpět na věcech se nenaučili dříve, v době, kdy měli plno chutí k životu. Když dokážou opustit chování podle starých vzorců, lpění na majetku, na moci, dokážou objektivně zhodnotit, co by udělali jinak, kdyby tenkrát mohli.

„Kdybych mohla udělat něco znovu, neposlouchala bych lakomého manžela. Nedřela bych na chalupě. Zajela bych si s vnučkou k moři. A taky do mého rodiště,“ vzpomínala před smrtí pětaosmdesátiletá paní Jakoubková.

smrt 1 

 

Smysl života

Pražský neurolog Vladimír Línek říká, že se smrtí je spojen smysl života: „Možná jsme tu právě jen kvůli ní. Člověk se v blízkosti smrti hodnotově mění a daří se mu to, co nedokázal během života. Jeho blízcí to cítí a mění se s ním. Je veliký dar být v blízkosti umírajícího. Příležitost pro živé změnit svůj hodnotový systém dříve, než v poslední chvíli.“

Doktor Línek je specialistou na léčbu bolesti a dává se slyšet, že život se těsně před jeho koncem nemusí měnit k horšímu. Když člověk nemá nesnesitelné bolesti a jsou kolem jeho blízcí, není smrt hrozná. Tím, že před ní prcháme, se podle lékaře připravujeme o velmi důležité a hodnotné životní momenty. Dříve se v každé rodině, která se ocitla smrti tváří v tvář, nakonec daly řešit těžké situace a vztahy, které se nevyřešily za života. Všichni věděli, že spadly bariery, odešla pýcha a rodina se utužila. Teď se spíš věci komplikují.  Oddělovat  umírající od živých dnes považujeme za pohodlné, ale tím jsme se ochudili.

 

Ulpění na skle

Absolventi thanatologie, či pracovníci hospiců se shodnou na tom, že smrt by měla být „dobrá“. A že způsob smrti není náhodný, ale závisí na tom, jak jsme žili. Pokud člověk ještě lpí na pozemských věcech, řeší je, špatně se mu odchází.  Pokud je nedokáže pustit a přenechat jiným, nemůže umřít.

Pracovnice jedné z brněnských pečovatelských agentur, drobná Arménka Rita ,  si ze své země přivezla praktický a veselý postoj ke smrti, ale v Česku jej raději neprezentuje.  Popisuje těžké umírání jedné ze svých klientek. Pětaosmdesátiletá žena byla ležící, bezmocná, ale myslelo jí to dobře. Jejím neštěstím bylo, že jí až příliš záleželo na věcech. “Odmítala mou péči a litovala mého času a svých peněz na to, abych ji umyla. Chtěla, abych místo toho vydrhla její broušené sklo, co měla ve vitríně. Tvrdila, že chce umřít, ale než opravdu odešla, dlouho trpěla.“

 

Smrt čeká všude

Nacvičování vlastní smrti už dnes není nijak neobvyklé a někteří Češi jsou dokonce ochotni za „kurz umírání“ zaplatit nemalé peníze. V posledních letech se přímo zamilovali do popíjení Ayahuascy, odvaru z liany smrti. Za tímto zážitkem létají do Peru mezi Indiány, aby zažili pocity blízké smrti.  Mluví o hledání svého vnitřku, své duše.

Kvůli nacvičování vlastní smrti ale není nutné letět do Peru. V celé Evropě neustále narůstá počet seminářů, které jsou pro západního člověka přijatelnější.  Nyní se objevují se také v České republice a zájem o ně roste. Chvilka pátrání na internetu a objevíme příklady.

Jeden z prvních kurzů  „Umění zemřít“ se odehrál v roce 2010 pod vedením německého terapeuta Bhagata J. Zeilhofera.  Kurzisté ve věku od 17 do 80 let vypovídali, že se zde naučili rozlišovat, co je skutečně důležité. Když kurz končil, bylo jim prý jasné, jak lépe žít, a jak se usmířit s minulostí, abychom zbytečně netrpěli pocitem viny.  Pak si umínili začít nový život.

„Vytvořili jsme si vlastní rituály, které s odchodem souvisí. Já jsem například napsala dopis své mrtvé mámě, a pak jsem ho spálila v ohni.  Napsala jsem jí věci, které bych nikdy neřekla nahlas,“ vzpomíná jedna z nich.

 

Rakev bez kapes

Šedesátiletý Bohumil, korpulentní muž, který se vrátil po klinické smrti zpět do života, rád vypráví, jak si během likvidace bohaté firmy tajně „ulil“ peníze do zahraničí, aby o tom manželka nevěděla. „Když mne šlahlo, nebál jsem se, že umřu, ale bylo mi líto, že se k tomu kontu nikdy nikdo nedostane. Nakonec jsem přežil a na penězích mi přestalo záležet. Teď vím, že rakev nemá kapsy,“ směje se, když vysvětluje, proč místo honby za penězi začal na stará kolena cvičit jógu.

„Nic nás nemůže osvobodit víc, než zážitek vlastní smrti, pak se jí přestaneme bát. Zažít ji, nebo si to alespoň představit pod odborným vedením, to vůbec není totéž, jako když jen víme, že zemřeme,“ vysvětluje jeho jogínská kolegyně, další šedesátnice, která utekla zubaté a změnila životní styl.

Mezi české „kurzy umírání“ lze zařadit i poslední módní hit: delší pobyt ve tmě. Absolventi žijí týden v místnosti bez oken a čekají, že se dostaví „rozšířené vědomí“. Odezva na tyto pokusy zatím není jednomyslně pochvalná. „Bylo to velmi asketické, ale smrt jsem nezažila,“  krčí rameny nad svou nedávnou dovolenou pětapadesátiletá celostní lékařka Lenka.

 

Umřít dobře

V otázce smrti se většina západní populace kupodivu shodne na jednom: důležité není kdy, ale jak. Ředitel nemocnice Milosrdných bratří v Brně Josef Drbal popisuje „dobrou smrt“ z lékařského hlediska takto: „Smrt by měla mít důstojné podmínky a umírající by neměl trpět nesnesitelnými bolestmi. To dnešní medicína dokáže zajistit. Že člověk nezemře sám, to je také dobré, ale to už záleží na každém, jak se připraví.“

V nemocnici, kterou vede, rodina smí sedět u umírajících libovolně dlouho a personálu nepřekáží. „Seděla jsem u matky téměř do půlnoci, a pak zase druhý den. Bylo to pro mne velice důležité,“ popisuje poslední matčiny chvilky jedna z návštěvnic Milosrdných.

 

 

Pavla Hobstová pro Pečuj doma 2015

 

Umírání není tabu: Užít si svou smrt
Tagged on:

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..