Pavla Frýdlová: Ženy 60+
Kniha nakladatelství wo-men
Pavla Frýdlová, spisovatelka, feministka, orální historička (zpracovává osobní výpovědi, příběhy, které dokládají historii) vydává v těchto dnech svou novou knihu s názvem Ženy 60+, která nese podtitul Už nic nemusím, ale můžu hodně. Dílo vychází v nakladatelství wo-men Barbory Baronové s fotografiemi Libuše Jarcovjákové a v grafické úpravě Jakuba Wdowky. Přináší nový pohled na stárnutí a také nový pohled na společnost, ve které postupně získávají slovo starší ženy. Uvědomují se své možnosti, a některé je chtějí využít. Náš spolek Večernice je „nositelkou“ jednoho z jedenácti příběhů.
Text Pavly Frýdlové byl napsán pro MF Dnes, přílohu Rodina.
21. století: století starších žen
Přibývání lidí ve vysokém věku bude podle expertů nejvýraznější demografickou změnou, která vyspělé země v tomto století čeká. Druhá polovina 21. století bude patřit seniorům. Ve věkové skupině nad 65 let je znatelná převaha žen, někteří sociologové hovoří dokonce o éře starších žen či éře vdov. Ženy žijí výrazně déle (u nás o víc než 6 let).
Pavla Frýdlová: Už nic nemusím, ale můžu hodně.
Herečka a aktivistka Jane Fondová vystoupila před několika lety na konferenci TED s novým pohledem na stárnutí. V porovnání s našimi předky žijeme o třicet let déle a tyto roky dostáváme darem jako třetí dějství života. Vyzvala ženy, aby tento velký kus života nenechaly zbůhdarma uběhnout, protože se během něj dá udělat mnoho dobrého. Starší ženy jsou nejpočetnější sociální skupinou na světě, skupinou se zajímavými vlastnostmi, díky nimž by mohly odstartovat novou kulturu a být příkladem mladším generacím žen.
(Pozn. Več. – text najdete zde: http://vecernice50.cz/jane-fonda-treti-dejstvi/, video zde: http://vecernice50.cz/jane-fondova-o-tretim-dejstvi
Něco zvláštního
Ačkoliv se zdá, že kult mládí, typický pro 90. léta a přelom tisíciletí, pomalu ustupuje, v našich médiích se stále ještě můžeme setkat s pojetím penzistek jako stařenek krmících holuby na lavičce v parku, zaplňujících ordinace lékařů nebo podléhajících lákání „šmejdů“ k nesmyslně předraženým nákupům. Jako by se jinak se staršími ženami nepočítalo, jako by v české společnosti naplňovaly jen stereotypní roli pečovatelky o děti, partnera, vnoučata, nemocné a umírající rodiče. Pravda, občas se setkáme i s příklady aktivních žen v seniorském věku, zejména umělkyněmi, vědkyněmi a veřejně činnými osobami. Takových žen je ale mnohem, mnohem víc. Stačí se rozhlédnout kolem sebe – dělají kustodky v muzeích a galeriích, uvaděčky v divadlech a při koncertech, učí hudbu a cizí jazyky nebo zaskakují ve spoustě profesí za mladé ženy na mateřské dovolené. Bez jejich dobrovolné práce nejrůznějšího charakteru by společenský život zejména v menších městech a obcích byl velmi ochuzený. Svoji činnost pro druhé ale nepokládají za něco významného a zvláštního, berou ji jako samozřejmost. A jak už to u žen často bývá, nemají potřebu na sebe upozorňovat. Mnohé z žen ve věku šedesáti až dvaasedmdesáti let, které jsem oslovila a prosbou o účast v knize, byly udivené, proč jsem zvolila právě je, vždyť na tom co dělají není nic zvláštního.
Jedenáctka žen a životní výzvy
Jejich životní příběhy a názory v knize Ženy 60 + Nic už nemusím, ale můžu hodně ukazují, jak třetí životní etapu vůbec není nutné spojovat jen s ubýváním fyzických sil a rezignací, ale naplnit ji činností pro druhé a přitom nezapomínat na sebe. Už není třeba se za něčím honit, budovat nebo udržet postavení v zaměstnání, plnit role matky, pečovatelky a mnohdy už ne ani manželky. Získaný čas je možné využít jinak, pro sebe i pro druhé. V tomto směru přináší třetí dějství velkou svobodu, vnější i vnitřní, nic nemusím, ale mohu mnohé, věnovat se sama sobě a tomu, na co v životním běhu nebyl čas: přečíst hory odkládaných knížek, navštěvovat výstavy, divadla, koncerty, cestovat, tančit, zpívat, cvičit jógu, třeba i jezdit na koni, splnit si mnohé sny.
Jedenáct žen ve věku od šedesáti do dvaasedmdesáti let, které jsem v průběhu jednoho roku oslovila, spojuje především to, že i v důchodu dělají něco pro druhé, ať už důležitého pro celou společnost nebo pro užší kruh svého města či obce. S velkým nasazením se věnují hlavně práci v neziskových organizacích – ostatně celá tato důležitá oblast občanské společnosti stojí do velké míry na bedrech žen – ať už zaměřených na ekologické poradenství, pomoc ženám po ablaci prsu, prevenci domácího násilí, amatérskému divadlu, aktivitám pro fyzické i duševní zdraví, ale i komunální politice. Některé z nich pokračují v dříve načaté práci, byť s menší intenzitou a snahou vychovat si nástupce, jiné nacházejí smysl a seberealizaci v něčem úplně novém. Začít není nikdy pozdě a přechod do třetí životní etapy k tomu přímo vyzývá.
Mezigenerační přenos
Pro všechny zpovídané ženy je charakteristické, že už dobře vědí, co je podstatné, co méně a co vůbec, čemu je třeba přikládat důležitost a čemu ne. Z jejich příběhů, vzniklých na základě mnohahodinových rozhovorů poznáme, jak ke svému dnešnímu životnímu postoji, názorům a moudrosti dospěly. Nevyhýbaly jsme se ani tématu stárnutí a smrti, s níž jsou mnohé konfrontovány při péči o rodiče. V souvislosti s vnoučaty mluvily o tom, jak čas strávený s nimi nevnímají jen jako pomoc, ale především jako velké obohacení, které dodává potřebný optimismus a perspektivu. Většinou si uvědomují důležitost generačního přenosu, ať už směrem k mladším kolegyním a kolegům, nebo k rodině, kde na tradiční vyprávění „babi, povídej, jak to bylo“, v dnešní hektické době nezbývá čas. Objevují ženskou spřízněnost a podporu, oceňují vzájemné obohacování rozdílnými životními zkušenostmi i názory a v neposlední řadě i kontakt s generací žen o mnoho mladších.
Na potřebu mezigeneračního dialogu upozornila Bára Baronová, která se s velkým nadšením a nasazením ujala role vydavatelky. Byla mi nejen zasvěcenou diskuzní partnerkou, ale především přizvala ke spolupráci Libuši Jarcovjákovou, jejíž mimořádné fotografie dávají knížce nový rozměr. Byly bychom rády, kdyby kniha Ženy 60 + přispěla k jinému vnímání seniorek a uvědomění si jejich nemalého přínosu pro celou společnost.
Pavla Frýdlová
Foto Libuše Jarcovjáková
Libuše Jarcovjáková: autoportrét.
Ukázky z knihy:
Yvona Gaillyová, dlouholetá ředitelka ekologického institutu Veronica
Já už ani nedostanu Nobelovu cenu, ani nevyhraju olympiádu a nijak mi to nevadí. Svět nezměním, a jediné, co ještě můžu v téhle životní etapě dělat, je být užitečná. To slovo se moc nepoužívá, mluvíme o užitečných včelách nebo slepicích, o užitečnosti v živočišné výrobě, ale ne ve spojení s lidmi. Mluví se o tahounech, iniciátorech, ale ne o užitečných lidech. V neziskovém sektoru se ten pojem používá ve spojení „užitečný idiot“ – angažovaní občané, kteří jsou vycucnuti politiky. Ale když výsledek za to stojí, je pak člověku jedno, když moji myšlenku pak převezme někdo jiný a vydá ji za vlastní. Uvědomuju si, že jsme pro věc často dělali užitečné idioty, protože to tu káru někam potlačilo dál. Kolik já zažila nablízko ministrů, když jsem běhala kolem pracích prášků a vody! Těm novým jsem vždycky znovu říkala, co už se udělalo, že jenom pokračujeme, že nebudeme znovu zkoumat, jestli vadí fosfáty ve vodách…
Úplně novou motivaci dostanete s narozením vnoučat. Zásadní klimatické změny se čekají v letech 2030 – 2050. Když člověk léta žil s tím, že v roce 2015 půjde do důchodu, rok 2050 byl v nedohlednu. A najednou tu máte vnoučata, kterým v té době nebude ani čtyřicet a časová osa se zkrátí z nekonečna na dosah. Ta doba nás musí hrozně zajímat, jsme zodpovědní za budoucí katastrofy, chaos a problémy, které jsme svým životem zaseli. Svět se hodně změnil, i kdybychom si všichni přáli, aby to dobře dopadlo a nenastalo to, co člověka napadá, a to jak pokud jde o přírodu, tak o společnost, nedá se to klidně prožívat. Většinu prarodičů narození vnoučete v tomhle smyslu probudí…
Pavla Hobstová, původní profesí veterinářka, později novinářka, dnes především cvičitelka jógy
Před deseti lety jsem založila Večernici, spolek ke sdružování starších žen. Večernice znamená Venuši, večerní hvězdu, ženu, která už není mladá. Zpočátku nás zajímalo podnikání žen, skleněný strop, ženy v politice. S propagací ani s realizací této myšlenky jsme však neměly úspěch. Ne, že by to byl špatný cíl, spíš není příliš vhodný pro tuto věkovou skupinu. Kolegyně mě postupně opouštěly a já byla zklamaná. Zároveň se ale kolem mě samovolně utvářela skupina starších dam, které se mnou cvičily jógu.
Sama praktikuji jógu už čtyřicet let, ale po pádu železné opony mě cvičení vůbec nebralo, zato jsem si myslela, že svět médií se beze mne neobejde. K návratu k józe mne donutila těžká borelióza. Rozhýbala jsem ji asi po roce cvičení. Se staršími ženami cvičím osmým rokem. Dnes máme Jógu 50+, Jógu pro babičky, Jógu XXL, oblíbená je Jóga Večernice pro udřené úřednice. Na józe je parádní to, že cvičit může úplně každý a všude, postačí jen dva metry místa, třeba venku, v létě jezdíme cvičit k moři. Typickou členkou Večernice je starší žena, která dříve zanedbávala své zdraví kvůli práci nebo rodině, po odchodu do důchodu má hluboko do kapsy, ale konečně má na sebe čas. Nikdo nemusí cvičit ásany vzorově podle obrázku, stačí nedokonale, ale zítra je zopakuje. Pomalu odchází ztuhlost kloubů, bolesti zad, a pohyb ženám zlepšuje náladu. Zvýšení pružnosti těla vede i k pružnosti ducha, cvičící seniorky pak mnohem lépe čelí životním změnám. Odhodlaly se dělat něco nebývalého a stimulují nejen své tělo, ale i samy sebe.
(Ukázky z knihy Pavly Frýdlové)