Písemná podoba videa z předchozího příspěvku. Referát herečky Jane Fondové z TED-x (únor2012).
Střední délka života této generace se prodloužila o 30 let. Tyto roky nejsou jen nějakou poznámkou pod čarou, a už vůbec ne seznamem chorob. Jane Fonda klade otázku, jak dokážeme o této nové fázi našeho života přemýšlet. Obsah slavného videa.
Během posledního století proběhla spousta revolucí, ale snad žádná tak významná, jako revoluce dlouhověkosti. Dnes žijeme v průměru o 34 let déle než naši pra-prarodiče. Musíme se nad tím zamyslet. Je to jako byste připočetli k naší délce života druhé období dospělosti.
Ale přitom se naše kultura ještě nenaučila žít s tím, co to znamená. Stále žijeme podlestaré představy o věku jako o oblouku. To je metafora, stará metafora. Narodíte se, ve středním věku jste na vrcholu sil, a pak už jen chátráte.
Věk jako patologie
Jane zaujímá nový pohled na to, čemu říká třetí dějství, poslední tři desetiletí života. V tomto stádiu života se máme stále rozvíjet, pro život to má svůj význam. Ten se liší od středního věku tak, jako adolescence od dětství. My všichni bychom se měli ptát, jak ten čas využít? Jak ho můžeme zdárně prožít? Jaká je nová přiléhavá metafora pro stárnutí? Poslední rok jsem strávila výzkumem tohoto tématu a psaním o něm. A přišla jsem na to, že přiléhavější metafora pro stárnutí je schodiště: stoupání lidského ducha vzhůru, směrem k moudrosti, ucelenosti a autenticitě. Stáří není v žádném případě patologie; stáří je potenciál.
A víte co? Tento potenciál není jen pro několik vyvolených. Ukazuje se, že většina lidí starších 50-ti let se cítí lépe, jsou méně ve stresu, méně nevraživí, méně úzkostliví. Vidíme spíše společné věci než rozdíly. Některé studie dokonce tvrdí, že jsme šťastnější. A věřte mi, že jsem to opravdu nečekala. V naší rodině máme hodně depresivních lidí. Když jsem se blížila k padesátce, sotva jsem se ráno probudila, mých prvních šest myšlenek bylo negativních. A to mě vyděsilo. Pomyslela jsem si: „A kruci. Teď se ze mě stane stará mrzutá bába.“
Ale nyní, když jsem přesně uprostřed svého třetího dějství, zjišťuji, že jsem nikdy nebyla štastnější. Mám silný pocit duševní pohody. A přišla jsem na to, že když už opravdu stárnete, strach opadne. Přijdete na to, že jste to stále vy, možná ještě víc než předtím. Picasso kdysi prohlásil: „Trvá dlouho než se stanete mladým.“
Nechci stárnutí romantizovat
Není zde záruka, že to bude období plné zrání a růstu. Něco z toho je o štěstí. Další část je samozřejmě dána geneticky. Jedna třetina je dána geneticky., a s tím toho moc nenaděláme. Ale to znamená, že dvě třetiny toho, jaké bude naše třetí dějství, můžeme nějak ovlivnit. Pojďme si říct, co můžeme udělat pro to, aby tyto roky navíc byly úspěšné, a jak je využít k tomu, abychom něco změnili.
Teď vám povím něco o schodišti
Může se to zdát jako nevhodná metafora pro seniory. To proto, že pro mnoho seniorů představují schody překážku. Včetně mě.
Jak možná víte, celý svět se řídí univerzálním pravidlem: entropie, druhý zákon termodynamiky. Entropie znamená, že všechno na světě, všechno, je ve stavu úpadku a rozkladu, oblouk. Pouze s jedinou výjimkou k tomuto univerzálnímu pravidlu, a tou je lidský duch, který pokračuje ve vývoji stále kupředu. Schodiště směrem k ucelenosti, autenticitě a moudrosti.
Zde je příklad toho, co mám na mysli. Tento pohyb vzhůru se může odehrát tváří v tvář extrémním fyzickým obtížím. Zhruba tři roky zpátky jsem četla článek v New York Times. Byl o člověku jménem Neil Selinger: 57 let, právník v penzi, který se připojil k literární skupině na Sarah Lawrence, kde objevil svoje spisovatelské střevo. O dva roky poději, mu zjistili ALS, známější spíš jako Lou Gehrigova choroba. Je to strašná nemoc. Smrtelná. Ničí tělo, ale mysl zůstává nedotčena. V tomto článku pan Selinger opisoval, co se s ním dělo. Cituji: „Čím víc mé svaly slábly, tím bylo moje psaní silnější. Čím víc jsem pomalu ztrácel řeč, tím víc jsem získával hlas. Čím víc jsem se zmenšoval, tím víc jsem rostl. Čím víc jsem ztrácel, tím víc jsem konečně nacházel sám sebe.“
Neil Selinger je pro mě ztělesněním stoupání po schodišti ve svém třetím dějství. Všichni se rodíme s duchem, každý z nás. Ale někdy nás skličují životní těžkosti, násilí, zneužívání, zanedbávání. Možná že naši rodiče trpěli depresemi. Možná, že nebyli schopni nás milovat. Možná, že stále cítíme psychickou bolest, jizvu. Možná cítíme, že mnoho našich vztahů nebylo ukončeno. A tak se můžeme cítit nehotoví. Snad je úkolem třetího dějství dokončit dokončování sebe samých. Pro mě to začalo, když jsem se blížila ke svému třetímu dějství, o mých šedesátých narozeninách.
Jak to mám prožít? Čeho bych měla v tomto posledním dějství dosáhnout? A pak jsem pochopila, že abych věděla, kam jdu, musím přijít na to, kde jsem byla. A tak jsem se vydala zpátky a studovala svá první dvě dějství, snažila se přijít na to, kdo jsem tehdy byla, kdo jsem opravdu nebyla, kdo mi rodiče nebo ostatní lidé řekli, že jsem, nebo tak se mnou jednali. Ale kdo jsem byla? Kdo byli moji rodiče – ne jako rodiče, ale jako lidé? Kdo byli moji prarodiče? Jak se chovali k mým rodičům?
Tyhle věci. Zjistila jsem o pár let později, že proces, kterým jsem si prošla, nazvali psychologové „inventura života“. A říkají, že může dát význam, srozumitelnost a smysl lidskému životu. Můžete stejně jako já přijít na to, že spousta věcí, o kterých jste si mysleli, že byly vaše chyba, spousta věcí, kdy jste mysleli na sebe, neměli ve skutečnosti s vámi nic společného.
Nebyla to vaše chyba
Jste schopni se vrátit a odpustit jim a odpustit sami sobě. Jste schopni se osvobodit z minulosti. Můžete pracovat na změně vašeho vztahu k minulosti. Když jsem o tom psala, narazila jsem na knihu s názvem: „Člověk hledá smysl“ od Viktora Frankla. Viktor Frankl byl rakouský psychiatr, který strávil 5 let v nacistickém koncentračním táboře. A napsal, že během svého pobytu v táboře dokázal otypovat, kteří lidé budou v pořádku, a kteří ne, až budou někdy propuštěni.
A napsal toto:
„Všechno v životě vám může někdo vzít kromě jedné věci: vaší svobody se rozhodnout, jak budete reagovat na situaci. To určuje kvalitu života, který jsme prožili. Ne to, jestli jsme byli bohatí nebo chudí, slavní nebo neznámí, zdraví nebo nemocní.
To, co určuje kvalitu života je, jak se postavíme ke skutečnostem, jaký smysl jim přiřadíme, jaký postoj k nim zaujmeme, jaké duševní rozpoložení je necháme vyvolat.“
Možná že hlavním účelem třetího dějství je vrátit se nazpět a zkusit změnit náš vztah k minulosti. Výzkumy ukázaly, že když jsme toho schopni, tak se to neurologicky projeví. V našem mozku se vytvoří nervové cesty.
Pokud jste někdy v minulosti reagovali negativně na lidi a události, vytvoří se nervové cesty z chemických a elektrických signálů probíhajících mozkem. A za určitou dobu se tyto cesty propojí napevno a stanou se normou. I když je to pro nás špatné, i když nám to způsobuje stres a úzkost.
Jestliže se však dokážeme vrátit a změnit – přehodnotit náš vztah k minulým lidem a událostem, nervové cesty se mohou změnit. A pokud si dokážeme zachovat pozitivnější pohled na minulost, stane se novou normou. Je to jako resetování termostatu. Neexistují zkušenosti, ze kterých byste zmoudřeli, je to reflektování zážitků, které jste měli, co vytváří cestu k moudrosti a pomáhá nám dosáhnout celistvosti, přináší moudrost a autentičnost. Pomáhá nám stát se tím, kým jsme mohli být.
My ženy začínáme jako celistvé, že ano? Myslím tím, jako holky. Umíme jednat. Žijeme svůj vlastní život. Ale často, mnoho z nás, pokud ne většina, když se dostaneme do puberty, začneme se starat abychom zapadly a byly oblíbené. A stanou se z nás objekty životů ostatních lidí. Ale teď, v našem třetím dějství se můžeme vrátit zpátky tam, kde jsme začaly a věděly to od začátku. A pokud to dokážeme, nebude to jen pro nás. Starší ženy jsou nejpočetnější demografická skupina na světě. Pokud se dokážeme vrátit a znovu se definovat a stát se celistvé, odstartujeme kulturní změnu ve světě, a dáme tím příklad mladším generacím, aby mohly přehodnotit svoji délku života.