Hana Mikolášková: Myslíme si, že se nám to nemůže stát

Rozhovor s Hanou Mikoláškovou – režisérkou muzikálu Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street

 

 Co pro tebe znamená režírovat – podle odborníků zřejmě nejkvalitnější – dílo Stephena Sondheima?

Je to respekt budící výzva. Můžeme si se výsledku vylámat zuby, protože je to dílo náročné jak po stránce hudební, tak tematické. Ale zároveň je to dílo vpravdě geniální, takže se na něm máme hodně co naučit. A to nejen absolvující studenti, ale i prostě všichni, kteří teď na Sweeneym na Orlí děláme.


Máš k tomuto muzikálu nějaký speciální vztah?

Pro mě osobně jsou Sondheimovy muzikály trochu jako zjevení. A objevila jsem je až díky Sweneymu Toddovi a filmu Tima Burtona, což je značně laskavá a divácky vstřícná verze.  Můj největší vztah ke Sweeneymu? Ukázal mi netušené možnosti v tomto žánru.

V tuzemsku známe pětatřicet let starý muzikál hlavně ze stylizovaného a poněkud zkráceného filmového zpracování Tima Burtona z roku 2007. Snímek útočil výpravou a kostýmy nominovanými na Oscara. Inspirovali jste se nějak ve výtvarném řešení tímto filmem? Co bys prozradila o výpravě? Máte na jevišti kromě lidských mrtvol do masových koláčků nějaké jiné třeba technické lahůdky?

Výtvarně jsme se neinspirovali, ale i pro nás bylo scénografické řešení určující. Kostýmy jsou vybrané z fundusu a odkazují na dobu, v níž Sweeney Todd žil, ale záměrně jsou skládány teatrálním způsobem. I rekvizity používáme jen ty nejnutnější a to ještě takové, které je možné najít např. na skládce nebo v popelnici, tedy na ulici, kde se celé naše divadlo na divadle odehrává.

Hana Mikolášková

O čem je pro tebe tento příběh? Je to o touze o pomstě nebo v něm chceš akcentovat něco jiného?

Já si myslím, že nejdůležitější téma ve Sweeneym nese (trošku v antickém duchu) sbor, který vypráví baladu o ďábelském holiči nám všem, kteří si myslíme, že nám se nic podobného stát nemůže. Ale opak je pravdou. I tak slušný a dobrý člověk, jakým Sweeney byl, se může proměnit ve vraždící monstrum. Ve vraha ho promění touha po pomstě, která je neukojitelná. Sbor v naší inscenaci tvoří bezdomovci, společenské trosky, ti, kolem kterých chodíme denně a nikdo nevíme, proč se zrovna oni octli na ulici, zatímco my jsme ti šťastní, kteří mají kde bydlet a co jíst. A tihle lidé si vypráví příběh o jednom z nich, který se rozhodl pomstít systému a vrátit mu všechny křivdy – a zabil přitom desítky nevinných. Nejde o to vyděsit diváky nečekanou brutalitou, ale spíš tím, že každý z nás se může ocitnout v situaci, kdy zapomene na „dobré vychování“.

U nás se na jevišti objevil Ďábelský holič z Fleet Street poprvé v Praze v Divadle Na prádle 28. června 2012, inscenaci uvedlo The Prague Playhouse, občanské sdružení anglicky mluvících herců sídlících v Praze. Hrálo se v originálním anglickém znění s českými titulky. Vy jste si speciálně pořídili český překlad Alžběty Šáchové – jak bys ho charakterizovala a proč jste třeba nechtěli originální verzi s českými titulky?

Samozřejmě anglickou verzi umíme v tuto chvíli asi všichni částečně nazpaměť, ale přece jen čeština je jazyk, ve kterém umíme rozlišovat výraz, důrazy. A překlad je vynikající: jazykově hravý, vtipný a poetický. A má svůj vlastní osobitý nářeční ráz, který podtrhuje charakter jarmareční písně, což je vlastně inspirace celé té balady.

V jakém žánru vidíš svoji inscenaci? Je to hudební horror nebo spíše černá komedie? 

Já doufám, že se nám podaří docílit díky cynickému humoru momentů, kdy bude divákům běhat mráz po zádech.  Ale inscenovat se to snažím spíš jako poetický horor s jistou expresivnější stylizací.

V Divadle na Orlí pracuješ poprvé. Sama jsi vystudovala JAMU. Jak vidíš studenty a jejich dramatickou laboratoř s odstupem absolventky?

Na jednu stranu mě jako „dříve narozenou“ absolventku mrzí, že činoherní a muzikálové ročníky už se nesetkávají v jednom prostoru, protože to je škoda pro obě strany. Ale na druhou stranu uznávám, že technická vybavenost HDL a veškeré prostory zkušeben i jeviště jsou pro potřeby muzikálu výrazně lepší, než jaké jim mohlo poskytnout zázemí v Martě.  Ten prostor má svá pro a proti, ale neznám divadlo, které by bylo jenom ideální. Ale studenti jsou naštěstí pořád stejní, jako byli za našich dob: nadšení, pracovití, otevření všemu novému a nebojí se výzev. Takže pro mě je to zkoušení velká radost.

Hanou Mikoláškovou rozmlouval Luboš Mareček

Hana Mikolášková: Myslíme si, že se nám to nemůže stát
Tagged on:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.