Deset herců je rozdělených do dvojic a každá z nich hraje po svém. Mají ovšem společný úkol: jeden zavře oči a druhý jej drží jemně za rameno a vede jej správnou cestou. Není to úplně jednoduché, protože toto malé drama se odehrává v jurtě v Lužánkách asi na 30 čtverečních metrech. Lidí je na tomto prostoru dvanáct a všichni někam jdou.
Tu správnou cestu i poslepu chce ovšem najít každý. Pokud se mu do ní postaví stůl, stěna, nebo lidé, je musí to vyřešit ten který vidí. On je totiž zodpovědný za oba. Za chvíli zase začne hra na sochy a nejdůležitější v ní bude svého parťáka vtipně překvapit. A některým hráčům se daří.
Jsme na workshopu dramaterapie, zbrusu nového terapeutického oboru, který zde v Brně otevřela mladá terapeutka Kristýna Mikscheová. V republice takových kurzů nenapočítáme ani na prstech jedné ruky, a v Brně je zaručeně jediný.
„Jde o to, že všichni si mohou na něco hrát, možná se za tu hru i trochu schovají, takže nemají zábranu se projevit před ostatními veřejně a hlavně nahlas. Imitujeme různé situace a pak si o nich vyprávíme: popisujeme své pocity, jaké to bylo a co jsme zjistili,“ vysvětluje lektorka Kristýna.
První kurzy otevřela začátkem loňského podzimu: Každý měl 10 lekcí a 10 herců. Účastníci – většinou ve věku mezi 20 až 40 lety, několik lidí se vzájemně znalo, ale většinou se hlásili spíš singels.
„Mívám deprese z velkých kolektivů, hroutím se, když mám promluvit nahlas,“ říká urostlý sportovec Jirka, ale jeho slovům by uvěřil málokdo. Ve hře si totiž počíná nenuceně, volně a je vtipný. Všem se jeho hra líbí, jeho kolegové jsou nadšeni a hrají s ním rádi. Avšak žádné posuzování a hodnocení v hodinách neprobíhá, nikdo nevyhrává. „Je to jen hra, ale opravdový život je jiný. Tam venku už se cítím hůř. Naštěstí se zde správně rozehraji a pak to zase týden vydržím,“ směje se, když vysvětluje, v čem mu hra na drama pomohlo.
Text a foto Pavla Hobstová